Naše děti potřebují to, co jsme potřebovali i my - lásku

S přibývajícím věkem maminek roste i jejich zodpovědnost, až to často doslova přehání. Dříve si ženy - dnes téměř dívky, pořizovaly miminka ve velmi mladém věku a podle toho se o ně také staraly. Doslova byly hozené do vody a většinou v ní zvládly rychle plavat. A děti bez větších problémů, rad z internetu a odborných knih, v pohodě vyrostly a dospěly. A proč? Protože je maminky vychovávaly s láskou. A to je napříč staletími, ta nejdůležitější věc, kterou můžeme svému dítěti dát. A navíc,  dávat ji mohou všichni rodiče, i ti, kteří se musí finančně hodně otáčet!

Každý krok k samostatnosti je těžký

S přibývajícím věkem dítěte roste i jeho samostatnost, ale my - maminky ho stále cítíme jako součást sebe sama. Je mnoho maminek, které velmi těžko překonávají dětské pokroky v samostatnosti, ale pozor, i to je třeba mít pod kontrolou. Vždy, při každém kroku, který vede k osamostatnění dítěte - ať to je vlastní pokoj, spaní ve vlastní postýlce, školka, škola, první škola v přírodě, pobyt v nemocnici, kde je poprvé v noci samo, je stejně maminka a děťátko navždy spojeno ještě silnější pupeční šňůrou než je ta, kterou mezi nimi přestřihli, když se narodilo.  Toto spojení je elastické a dá se natahovat i na druhou stranu zeměkoule, ale prostě toto spojení tady je.

Když si uvědomí vlastní osobnost

Vždy, v každém jednom případě matka trpí jejím osamostatňováním více a bolelí to nejednou pořádně, i když jsem to nedává najevo, protože - přece musí dítě učit samostatnosti, jinak by v tomto světě pohořelo. Děti se tomu vůbec nebrání, problém je spíše opačný. Přijde období, kdy si musí dokazovat svou osobnost, přesto, že jsem jim to stokrát opakuje, abychom ji varovali před nebezpečím, musí to vyzkoušet.

Nejlépe se učí na vlastních chybách

Na jedné straně je velmi smutné, do jaké míry jsme prakticky bezmocní a musíme se dívat na to, jak naše dítě vyrůstá a dozrává psychicky - na množství jeho pokusů a omylů, které my už dávno víme. Nakonec, i my jsme se mnohé museli naučit jen a jen na vlastních chybách, i když jsme věděli, že v principu to tak funguje. I my jsme vždy věřili, že právě my jsme ta výjimka, které se to nemůže stát. A přece. Na druhou stranu, je dobré, když dítě nabírá vlastní zkušenosti a dovednosti.

Jediný ostrov bezpečí

Nedokážeme jim pomoci s hádkou o přestávce ve škole, ani s bolestí, když si poprvé zlomí ruku, či jinak ublíží. Jediné, co můžeme udělat, je doufat, věřit jim a denně jim dávat najevo, jak je milujeme, že mají naši důvěru. Ano i tehdy, když ji zklamou - znovu a znovu. Neboť my jsme ten ostrov stability, jediný ostrov jejich jistoty při ochutnávání cizího světa. Po každé zkoušce se vrátí k nám - ať už jako vítězové nebo se skloněnou hlavou. Zdá se to málo, ale přitom je to hodně. A někdy zase naopak. Všichni chceme své děti uchránit od nebezpečí, nástrah, negativ - ale víme, že aniž by měly i špatné zkušenosti se vlastně nic nenaučí a nikam nedostanou. Tak zatneme zuby a někdy raději přivřeme i oči. Co jiného se dá udělat?

Ptáček ve zlaté kleci

Hlídat své dítě na každém kroku, zakazovat mu všechno, omezovat jeho pohyb? Hlídat ho, jak ptáčka ve zlaté kleci? Jsou maminky, které jsou natolik úzkostliví a tak velmi chtějí děťátko uchránit před světem, že ho doslova drží jen doma, ve vatě, všechny problémy řeší za něj, říkají mu jen a jen dobré věci tak, že jejich děti, když nastoupí do školky nebo do školy, jou zcela mimo realitu. A tam to pro ně začne být velmi těžké. 

Kamarádi, nepřátelé, zklamání

S přibývajícími roky přicházejí první zklamání a emocionální houpačky, první sociální zkušenosti, první odmítnutí, dokonce i urážky a výsměch. Bohužel i tímto si musí projít naše děti a nám nezbývá nic jiného, ​​jen jim věřit, věřit v to, že všechna negativa zužitkují nakonec ve svůj prospěch. Naše děti se musí sami naučit zvládat vlastní emoce, vzniklé situace - my jim můžeme pomoci jen tím, že jim budeme pozitivním vzorem. A budeme je stále milovat!