Speciální přírodní vnitřní omítky

Šaty dělají člověka a vnitřní omítky zase interiér. Obyvatelům nejednou chybí dotek s přírodou; kousek z ní jim do soukromí mohou vnést přírodní omítky. Od povrchu konstrukce hrubé stavby pěkně po vrstvách až po konečnou úpravu se zaskvějí přirozeným vzhledem, soucit s ostatními materiály, dýchají, akumulují teplo a při dotyku jsou přátelské.

Na vnitřní povrchy patří vnitřní omítky se svými specifickými vlastnostmi

Očekává se od nich, že budou co nejvíce odolávat mechanickému poškození, vlhkosti, plísním, hnilobě a přitom se budou tvářit elegantně, udrží si barevnost, nechají si udělat strukturu podle našich představ a zajistí nám akustickou pohodu v interiéru. Nebylo by od věci a ani od stěny, kdyby byly i omyvatelné a měli dobré tepelně izolační vlastnosti. Kupodivu nebo spíše na náš užitek svou dobrou pověst oprášily omítky přírodního složení. Jejich návrat je podmíněn nejen jejich vzhledem, ale i vlastnostmi, které nás alespoň částečně chrání před civilizačními chorobami. V případě přírodních omítek je to zejména díky bezkonkurenční paropropustnosti. Jejich trvanlivosti svědčí zdrsněný přírodní podklad. Můžete je nanášet na stěnu zhotovenou ze dřeva, pálené či hliněné cihly, z OSB desek, ale i na stěnu s vápeno-cementovými omítkami. Povrch kamene nebo betonu potřebuje důslednější úpravu: před nanesením první vrstvy omítky musíte na stěnu přichytit kovovou mřížku.

Přírodními omítkami nezkoušejte omítat staré klihové nebo křídové nátěry,

povrchy natřené olejovými nebo plastovými nátěry, kovy, hladké nenasákavé a trvale vlhké podklady. Složení výlučně z přírodních materiálů je pro organismus člověka neškodné; takové omítky neobsahují alergeny, jsou prodyšné, PH neutrální, na dotek nejsou chladné a nepůsobí uměle. V interiéru vytvářejí optimální, zdraví prospěšné klima. Interiérové ​​přírodní omítky jsou alternativou pro ty, kteří upřednostňují tradiční spojení s přírodou a staré techniky zpracování.

Dříve než se rozhodnete pro omítku, zjistěte:

• jaký je podklad (druh, rovinnost, vypracování ložných spár, vlhkost podkladu)
• k jakému účelu bude místnost určena (obytný prostor nebo koupelna či kuchyně)
• jaký konečný efekt od omítky očekáváte (barevná nebo přírodní povrchová úprava, hladká nebo strukturovaná a podobně)

Pokud chcete omítat starou zeď, budete ji muset zbavit malířských nátěrů a zdrsnit.

Hlína na stěnách

Příjemný pocit z bezprostřední blízkosti přírodního materiálu vyvolávají povrchy stěn ošetřené hliněnou omítkou. Pokud se pro ni rozhodnete, neodoláte ačkoli jen mimovolným dotykem, abyste si připomněli její přítomnost na stěnách vašeho domova. Navíc oceníte povrch stěn, který přirozeně filtruje prach, absorbuje škodlivé látky, upravuje teplotu a vlhkost, ba dokonce přispívá ke schopnosti stěny akumulovat teplo.Slovem, hliněné stavební látky vytvářejí živé povrchy. Při jejich výrobě se používají kvalitní hlíny, křemičité písky, len, sláma a konopná vlákna.

V prodeji se již objevily hotové, předem připravené suché směsi

určené na přípravu hliněných omítek. Směs se smíchá s vodou a pak to přijde - můžete ji nanést na zdrsněný podklad pokrytý nátěrem z řídké hlíny stejným způsobem jako jinou omítku nebo dokonce strojově (stříkáním). Podkladem může být i juta nebo třtina. Nanášet ji lze jako hrubou jedno-nebo dvouvrstvou omítku v případě, že je třeba nejprve vyrovnat podklad. Ve třech vrstvách to bude tehdy, když poslední vrstvu vytvoří tenká hliněná stěrka. Spodní vrstvy jsou jílovitější, vrchní obsahují více písku. Hlína se spřátelí s každým podkladem kromě betonu a větších kamenných ploch. Pokud se přece jen rozhodnete pro takový podklad, počítejte s tím, že bez kovové mřížky to nepůjde.

Ale pozor!

Hliněná omítka se nekamarádí se sádrokartonem. A co tak si ji zadělejte ve vlastní režii? Kromě kuráže potřebujete hlínu z vlastní zahrady smíchanou s vodou, pískem a případně i vlákninami. Co oblast, to hlína s jiným specifickým složením. Kromě charakteristického barevného odstínu pro určitou oblast se liší i kvalitativními vlastnostmi. Dejte si svou hlínu otestovat dříve, než se pustíte do práce.

Zábava, kterou si můžete užít při modelování hliněných omítek

vlastními prsty a vytváření vlastních dekorací, by byla jen těžko realizovatelná s vápeno-cementovými omítkami. Kromě toho, že hlína neškodí, můžete ji díky pomalému zasychání modelovat a vytvářet na jejím povrchu struktury nebo grafické motivy podle vlastní fantazie. Náčiní po omítání snadno umyjete vodou. Receptura radí smíchat jílovitou zeminu s pískem a do směsi přidat řezanou slámu nebo konopím. Každá složka má svůj význam: písek není jen plnivem, ale omezuje i smršťování hlíny, sláma tvoří kostru a nedovolí, aby se na omítce objevily trhliny. Jemnou hliněnou omítkovou směs lze dobarvit přírodními pigmenty. Tak vznikne barevná stěrka.Jinou možností je přemalování hlíny kaseinovými nebo vápennými barvami.

Hlína je však nejkrásnější ve své přirozené podobě v odstínech,

které prozrazují její původ.Vyskytuje se v různých barvách - od žluté až po červenou. Kdo se i v koupelně rozhodne pro hliněnou omítku, zjistí, že díky její absorpční schopnosti se zrcadla neorosí ani po sprchování.Pokud však chcete v koupelně posvětit všechny stěny přírodními omítkami, budete potřebovat marockou štuku. Tu voda nesmyje ani na místech v okolí vany nebo sprchového koutu.

Zprávy o hliněných omítkách:

• V případě, že se rozhodnete pro hliněnou omítku v koupelně, díky její absorpční schopnosti se ani po sprchování zrcadla neorosí. Pozor však na místa v okolí vany či sprchového koutu - voda by hliněnou omítku časem smyla.
• Povrchy z nepálené hlíny filtrují prach, absorbují škodlivé látky, přirozeně upravují teplotu a vlhkost, akumulují teplo.
• Každá oblast má hlínu specifického složení, proto se kromě barevných odstínů liší i kvalitativními vlastnostmi. Pokud se chcete pustit do zdění svépomocí, dejte si otestovat kvalitu hlíny.
• Omítku lze použít zejména v interiérech. Dá se aplikovat i v koupelnách a kuchyních, ale mimo dosah přímo stříkající vody, rozhodně nepatří pod obkládačky.
• Hotovou hliněnou omítku můžete ponechat bez dalšího nátěru.
• Pokud budete barvit, tak barvami z hašeného vápna, kaseinovými nebo hliněnými. Nátěry z umělých pryskyřic nevyhovují z technických ani z ekologických důvodů.
• Hliněná omítka je pružná, reguluje vlhkost, propouští páru a vzhledem ke svému zvláštnímu složení je dostatečně pevná. Přidáním přírodních vláken vzniká efekt česaných vláken, který zvyšuje povrchovou teplotu.
• Schopnost vyrovnávat vlhkost a pohlcovat pachy pozitivně ovlivňuje klima v místnosti.
• Umí výborně vyrovnávat vlhkost, a tak se postará, aby stěny byly suché, bez plísní. Během schnutí za nepříznivých podmínek se může dočasně vytvořit plíseň. Hlína je zásaditá, plíseň má ráda kyselé prostředí.

Kaseinová mramorová barva?

Jde o krycí nátěr, který upadl do zapomnění v dobách petrochemicky vyráběných barev. Kasein, přírodní látka obsažená v mléce, se po přidání syřidla vysráží z odstředěného mléka jako odtučněný tvaroh. Chemicky je to velmi složitá směs, biologicky jednoduchá surovina. V práškové formě se přimíchává do barvy s mramorovou moučkou různé zrnitosti a spolu s boraxem vytváří pojivo. Již před tisíciletími lidé věděli, že vápno smíchané s tvarohem je vynikajícím pojivem pro barvy a lepidla. Některé z těchto prací se dodnes zachovaly v kostelech a muzeích. Svědčí to o výborné kvalitě kaseinových barev. Netoxické zpracování kaseinových barev je dalším důvodem pro objevování starých receptů.Použití kaseinové barvy s mramorovou moučkou tónovanou minerálními a spinelovými pigmenty se osvědčilo na stěnách i stropech, pokud se nanesla na hliněné omítky, kámen, beton, drsné vláknité a čistě papírové tapety, sádrokarton, sádrovláknité desky. Kaseinová barva se nanáší natěračskými válečky a fasádnickými štětkami nejlépe z přírodních surovin. Nasákavé nebo nerovnoměrně nasákavé podklady se musí ošetřit kaseinovým základem. Kaseinový nátěr se nesnese se starým klihovým či křídovým nátěrem, olejovými nebo latexovými barvami, plastovými povlaky, kovem, zbytky tapetářské lepidla, ale ani s hladkými, nenasákavými a trvale vlhkými podklady. V obytných prostorách můžeme použít i vápennou kaseinové barvu či torkretovou omítku. Vápenná kaseinová barva bude pevná a odolná, pokud se natře na alkalický podklad: na čerstvou (1 a 2 dny starou) vápennou omítku. Barva vytvrdne s vápennou omítkou na určitý druh vápence - mramoru, známého jako takzvaná freskou technika. Do vlhkých prostor je vhodná vápenná barva nebo vápenná omítka, ideální je jejich kombinace.

Hlazené speciální přírodní omítky

Tyto omítky jsou nezaměnitelné, na jejich provedení je však třeba dostatek trpělivosti, zručnosti i času. Hladký lesklý povrch připomíná svým vzhledem ušlechtilý kámen. Technika nanášení a druh omítky se nejčastěji označují dvěma názvy: tadelakt a štukolustro.

Italský lesk - štukolustro

Štukolustro s leskem a transparentností mramoru pochází z Itálie, kde mu již od antických dob říkají jasný nebo benátský štuk. Hlazené fresky odedávna vznikaly vrstvením omítky s malbou, kterou ošetřili olivovým mýdlem a pak vyhladili horkou zednickou lžící. Z antických rukopisů je známo, že ve starověku bylo víceleté zrání vápna předepsáno zákonem. Štukolustro ožilo v moderním interiéru: hladicí technikou se nanese špachtlovací dvousložková látka na vápeno-mramorový základ. Hlavní složkou této látky je dřevem vypálené mramorové hašené vápno, zrající nejméně dva roky.Látka vznikne přímo na místě smícháním prachové složky s tekutou. Čerstvě namíchaný materiál je při zpracování dobře tvárný, dá se snadno tónovat do 10% všemi zemními, minerálními a spinelovými pigmenty v různých barevných odstínech. Jednotlivé složky se mohou dlouhodobě skladovat. Vhodné jsou všechny únosné, pevné, nezamaštěné, čisté a samozřejmě odborně připravené podklady. Nejvhodnějším podkladem pod benátskou štuku je klasická vápenná omítka.Při tomto složení omítky se uplatní i dobré vlastnosti, jako jsou schopnost difúze a odolnost proti plísním a bakteriím. V případě, že se štukolustro nanáší na hliněnou omítku, výrobci nabízejí speciální směs - štukolustro na hlínu. Ta vytvoří mezivrstvu na podkladu, který se předem ošetřil kaseinovým základem. Kaseinový nátěr přijde vhod i v případě nových suchých vápenných omítek.Všechny ostatní staré i nové omítky musí vyšpachtlovat mramorovou vláknitou omítkou. Velmi savé a trochu pískující podklady se musí předem ošetřit kaseinovým základem.

Z Maroka do koupelny nebo tadelakt 

Pokud benátský štuk na voskové bázi tvoří především dekorační patinované povrchy, pak marocký štuk je i vodoodpudivý (směs jílu, velmi jemně mletého mramorového prášku, písku a popela). Tadelakt je plastičtější, nanáší se starobylou, pro nás exotickou technikou na homogenní povrch ve dvou vrstvách. Spodní vrstva se nechá zavadnout, nanese se vrchní vrstva, a když i ta zavadne, započne se leštění speciálním hladkým kamínkem. Na malé ploše se jím vyvine velký tlak, díky kterému se postupně uzavřou póry na povrchu hliněné omítky. Nechá se schnout a nakonec se natře marseillským mýdlem, které se opět zapracuje kamínkem do povrchu. Tak vznikne tadelakt - marocký štuk, který se stane vodotěsným, přitom však omítka zůstane paropropustná. Nejdůležitějším nástrojem pro vytvoření tadelaktu je kámen, který s přibývajícím časem a neustálým používáním je stále hladší, lepší a cennější. Vhodný kámen se hledá buď v přírodě, v obchodech s kameny, nebo v esoterických obchůdcích s léčivými kameny. Vhodné kameny vznikají z tvrdé husté horniny: například z bazaltu nebo achátu. Křemeny by měly mít průměr nejvýše 8 cm a jednu velmi hladkou, málo zvlněnou plochu. Ideální kameny jsou dost vzácné, a tak si mistři řemesla vybrušují kameny brusným prostředkem za mokra na skleněné desce. V koupelnách a kuchyních mohou marocké štuky chránit stěny i na těch místech, které dosud byly výsostným územím keramických obkladů. Tadelakt se dokonce chopil příležitosti i v případě povrchů van a sprchových koutů či ploch za kuchyňskou linkou. Tadelakt se může až do 10% své hmotnosti tónovat pigmenty, které jsou stabilní ve vápně. Tuto marockou štuku lze použít ve spojení s novou vápennou hydraulickou omítkou maltové skupiny P 2a. Vhodné jsou i vápenocementové omítky. Povrch omítky nemá být příliš hladký, ale nanesený lžící nebo hladítkem, případně přehoblovaný hoblíkem. Omítky se nemusí přesně vyrovnat hladítkem. K marockému prostředí jsou vhodné mírně vlnité, jen lžící tvarované povrchy. To znamená, že neúnosné staré omítky se mají odstranit, ofrézovat nebo oklepat - až potom jsou připraveny na novou vápennou omítku. Namísto sádrokartonu nebo sádrovláknitých desek jsou vhodným nosičem omítky desky z dřevěné vlny s magnezitovým pojivem (heraklit). K udržování všech přírodních povrchů stačí houba a čistá voda, v případě potřeby s přídavkem trochy marseillského mýdla. Čisticí prostředky pro domácnost nebo tvrdé houbičky na drhnutí by povrch mohly poškodit.