Výchova dětí s humorem

Otcové se většinou snaží zanést do chodu rodiny řád. Ale většinou mívají i smysl pro humor. A to jsou dvě věci, které je třeba při výchově sloučit. Vychovávat s určitými pravidly, ale neztratit přitom smysl pro humor.

"Neber život tak vážně, aby si se z něj zapomínal těšit!"

Historie výchovných rad je velmi pestrá. Často se zdůrazňovala a dodnes se zdůrazňuje především poslušnost dítěte, jako kdyby dospělí byli skutečně nejmoudřejší, přestože děti vyrůstají do světa, o kterém se nám ani nesní a vůbec nevíme, jak a na co je máme připravovat. Ve třicátých letech minulého století byla v módě především hygiena. Žádné velké tulení, žádné líbání, čistota a s tím příchází citový chlad. Dnes již víme, že přehnaná hygiena je spíše nevhodná a nedostatek citových vztahů škodil především dívkám, které byly více izolované v rodině jako chlapci, aktivně navazující erotické dobrodružství. Dnes preferujeme liberální výchovu, vystrašená psychoanalytická varováními o dětských zážitcích. 

Z každého malého človíčka by mohl být člověk

a je zřejmé, že bez pozorného a chápajícího dospělého by se dítě nikdy tím vytouženým člověkem nestalo. Zůstává však vážná otázka, jaký člověk je naším výchovným ideálem? Při největším zjednodušení by měl rozvíjet co nejvíce svých potencí, podporovat druhé, spolupracovat s nimi a šetřit přírodu. Těch pár pozemských let přežít pěkným způsobem. Směrem k sobě (vlastní svět), směrem k druhým lidem a směrem k prostředí (okolní svět). Jaksi se nám však moderní svět příliš komplikuje, rychle se mění a musíme děti vyzbrojit dostatečnou tvořivostí, aby obstály v neznámé budoucnosti. Stejně potřebují citové zakotvení, umožňující vzdorovat nečekaným stresům. A jasnou hodnotovou orientaci, charakter, udržující to nejkrásnější v lidském rodě. Jenže jak na to?

Všechny dobromyslné rady měly mít společné zaměření se na dítě

a prakticky nikdo nevěnoval pozornost tomu, kdo výchovu realizoval, tedy dospělí. Jako kdyby bylo dítě objektem a vztah k němu technikou. Zdá se však, že záměrná část výchovy s přesnými pravidly a důslednými principy je málo - pokud vůbec - účinná. Děti se chovají tak, jak vidí chovat se dospělé kolem sebe. Nuže pravděpodobně platí, že nejlepší výchovou je přece jen sebevýchova. Každou nápravu dětského chování je dobré začít u sebe, rodiče. Vychovávat k pravdomluvnosti znamená nikdy dítěti neobelhat. Pokud má mít dítě dobré přátele, mělo by vidět naše sociální vztahy, odmalička se jich účastnit a vstřebávat celorodinný zájem o druhé. Výchova je umění jak nejlépe přežít a dnes lze přidat, jak si udržet radost ze života uprostřed narůstajících depresí.

Humor je tvůrčí akt

Děti s větší fantazií mají lepší pochopení pro vtip. Není však cesta k veselí zneuctěním života? Zdá se, že spíše naopak, potěšením z něj. Dobře, ale kdybychom stále vtipkovali, neudrželi bychom žádné významné hodnoty, jak neubližovat druhým, zodpovědně pracovat, starat se o blízké. ..I když není humor všelékem, je nám nejlepším přítelem. Již při nešťastném sebehodnocení, ve všeobecné lidské tendenci brát vážně své malé, pošetilé já, pomůže humor k poněkud realističtějšímu hodnocení a pravdivějšímu poznání vlastní směšnosti, i těch cennějších stránek.

Stále více poznáváme vývojové předpoklady malých dětí a smysl pro humor,

úsměv nad neočekávaným sledem událostí se objevuje již v prvním půlroce života. Za pár měsíců později se bude dítě hlasitě smát jako důkaz filozofova výroku , že člověk je zvíře, které se směje. A smích sbližuje lidi, stmeluje kolektiv, dělá nás nezranitelnými, pokud se umíme zasmát spolu s druhými nejen nečekaným zvratům, ale i vlastní neobratnosti. Antidepresivum je nebezpečnou pomocí zvenčí, smích představuje nejlepší prevenci proti stresu. Humor mezi rodiči přechází i na životní styl dětí. Nepřeceňovat katastrofy a nenafukovat vítězství. Humor pomáhá reálnému názoru při rozlišení důležitých a málo významných jevů. Preferování pozitivních cílů oslabuje ty negativní. Kolik trapných chvil ve společnosti rozřešil milý úsměv nebo vtipná poznámka. I pesimisté by se mohli trochu přiučit ve škole humoru. Partnerské dvojice, které často komunikují humorným způsobem, jsou výrazně stabilnější a přitažlivější pro oba zúčastněné i pro okolí.

Kritika a trest vytvářejí napětí,

úsměv je známkou porozumění a důvěry, která je podnětem náročnosti na chování blízkých. Humor je projevem přátelství, kritika zvýrazňuje dominanci a autoritu. Přísní a málo chápající rodiče vyhánějí děti neúmyslně z domu, úsměvy přitahují k večernímu stolu. Je asi velkým uměním života umět použít humor v pravou chvíli a přiměřené intenzitě. Ironie či sarkasmus nemá s tím nic společného a dobrou zásadou dospělého je, aby nepoužíval vtipkování s dítětem dříve, než se ono přesvědčí, že také může reagovat v takové tónině. Je těžké být humorným v bolestivých chvílích. A přece je pohotová vtipnost někdy nejlepším východiskem.

Humor s dospívajícím synem a na ženu se měnící dceru je snad nejlepším způsobem,

jak předejít zbytečným napětím a rodinným krizím. Z humoru mladých se můžeme hodně dozvědět o vlastním nevhodném chování a podpořit tak svou dospělou sebevýchovu. Smích otupuje i zbytečnou přecitlivělost. Bylo by asi nejlépe zavést hodiny humoru do školního vyučování, přikázat učitelům, aby se každou hodinu alespoň jednou usmáli na žáky. Brát vše jako povinnost je cestou k depresi. Úsměv, to vyjádření radosti ze života!