Strach osmého měsíce aneb Proč se děti bojí?

Miminka se v prvních měsících života usmívají na většinu lidí kolem sebe. Ale potom rázem nastane fáze v jejich chování, kdy se na cizím osoby přestanou usmívat a dokonce při setkání s nimi začnou i plakat. Radostně vítají jen maminku a svým smíchem jí vyjadřují svoji lásku.

Dítě se učí rozlišovat

Tato etapa ve vývoji dítěte, někde nazývaná také "Strach osmého měsíce", je nejen normální, ale i důležitá ve vývoji dítěte a rodiče by ji měli bezvýhradně podporovat. Mezi pátým a sedmým měsícem života dítěte se děje něco rozhodujícího. Zrak dítěte je ostřejší a stává se z něj vizuální typ, který rozlišuje důvěrně známé a neznámé lidi. Nejde jen o rozlišování tváří, někteří odborníci se domnívají, že roli sehrává i pach člověka. Tato skutečnost pak vysvětluje, proč se děti chovají odmítavě zejména tehdy, když se k nim někdo cizí dostane do těsné blízkosti. Zatímco miminko dlouho dovolilo, aby se k němu přiblížili a chovali ho i jiní lidé, vyžaduje nyní blízkost a jistotu mámy a táty.

Jak k tomu dochází?

Už malá miminka ví, kam patří. Novorozenci rozeznávají hlas své mámy. Pach její pokožky znají už po týdnu. Ve dvou-třech měsících vidí, že na fotografii je jejich máma. Po prvním čtvrtletí vede přítomnost matky k uvolnění dítěte. Vše nové vzbuzuje zvědavost, a ne strach. V dalších měsících si dítě doplňuje obraz o své mámě. Učí se, že máma zůstane toutéž mámou, i když si dá brýle, přijde od kadeřnice nebo si dá šátek na hlavu. Kromě toho si dítě zařazuje i otce a podle okolností i sourozence do svého "okruhu známých". V prvním pololetí žije miminko podle principu "Sejde z očí, sejde z mysli". To znamená, že pro dítě přestávají existovat věci, jakmile se mu ztratí ze zorného pole. Ve druhém pololetí se dítě učí, že věci existují i ​​nadále, i když je nevidí. Je to zřetelné například na tom, když je matka ve vedlejší místnosti, ale přijde, když ji dítě zavolá. Dítěti nyní rodiče umí skutečně chybět - je to enormní duševní pokrok.
Ve třetím čtvrtletí, mezi sedmým a devátým měsícem, dělají děti obrovské pokroky i v tělesném vývinu. Kosti jsou pevnější, rostou svaly. Děti se umí víc pohybovat, plazí se a lezou po celém bytě. Pokoušejí se vstát a dělat první kroky. Vydávají se na cestu objevů a hledají hračky, mámu nebo tátu i v jiných místnostech. Mobilita a schopnost hledat mohou teoreticky přivést dítě do nebezpečí, může se po čtyřech vzdálit nebo odkráčet a přitom se dostat do situací, na které ještě nedozrálo.

Příroda je moudrá

Zařídila to totiž tak, že tento strach z neznámého funguje vlastně jako bezpečnostní pojistka. Stará se o to, aby dítě zůstalo v blízkosti matky. Strach dětí v raném věku je vlastně předpokladem určité nedůvěry, která je tak potřebná v životě člověka. Dítě se po překonání této fáze chová vůči cizím lidem odmítavěji než předtím. A to je dobře. Být opatrný se v životě vyplácí, abychom předešli spoustě zklamaní a negativních zkušeností.

"Cizí" je i babička

Někdy stačí jen pohled cizí osoby, aby způsobil prudkou emocionální reakci. Přitom nehraje roli fakt, zda jde o strýčka, babičku, či milou sousedku. Dítě se sice naučilo rozeznávat známé a neznámých lidí, ne však příbuzné a nepříbuzné, podtrhují psychologové. Právě když dítě takto reaguje vůči příbuzným nebo dobrým přátelům, bývají rodiče nejistí. Nevědí, koho uklidnit dříve. Zda babičku, která je přesvědčena o tom, že ji už její vnuk nebo vnučka nemá rád /a/ nebo plačící dítě. To místo přivítání úsměvem a přátelským žvatlání vítá babičku pláčem. Někteří dokonce nutí své děti, aby podaly pěkně ručku nebo se nechaly políbit babičkou, přestože jim je situace nepříjemná. Rodiče, kteří takové něco dělají, tím narušují přirozený vývojový krok. Váhavé reakce dítěte na vše cizí jsou vlastně jeho ochranným mechanismem.

Formy strachu

Zatímco některé děti se na cizí osobu jen vystrašeně dívají, jiné tvrdnou, hlasitě křičí, pevně objímají rodiče nebo se za něj skrývají. Každé dítě je totiž jiný typ. Introvertní dítě prožívá tyto zkušenosti a situace mnohem silněji než extrovertní, zvědavé dítě, které je zvyklé otevřeně zacházet s novými situacemi. V každém případě je však třeba brát strach dítěte z neznámého vážně. Rodiče by měli vstoupit s dítětem do koalice, aby z něj vyrostla samostatná osobnost. Zkušenosti ukazují, že děti matek, které snadno navazují kontakty, se bojí méně. Tyto děti vidí a cítí, jak se jejich mámy volně, nenuceně dostávají do kontaktu s jinými. Ba co víc, děti zažívají, jak jejich mámy mají rády lidi kolem sebe a jak si to užívají, když mohou ve skupině získat uznání a obdiv. A to je pravděpodobně první vzor sociálního chování, který dítě vnímá a pamatuje si ho.

Kdy začíná strach z neznáma?

To je také individuální, od dítěte k dítěti. Vrchol však nastává okolo osmého měsíce, proto i ten název "Strach osmého měsíce". Zatímco některá miminka ukazují svůj strach vůči cizím lidem už okolo čtvrtého-pátého měsíce, jiné reagují bázlivě až okolo roku. Dříve či později téměř všechny děti provází touto etapou skutečnost, že slepá důvěra v neznámé se mění na nedůvěru vůči všemu novému.

Mamina ochrana je důležitá

V této fázi je pro naše nejmenší nejdůležitější, aby je máma chápala. Děti nechtějí zkoušet máminy nervy, ani postavit rodinu na pokraj zoufalství - jejich strach je skutečný. To, co teď potřebují, je, aby s nimi mamka držela a chránila je. Aby jim vytvořila bezpečný přístav, z něhož mohou objevovat svět a do kterého se mohou rychle vrátit, když to potřebují. Mámy by měly tuto ochraňující roli, kterou jim děti vyhradily, bezpodmínečně akceptovat a reagovat na signály strachu z neznámých lidí, které zjistily u svých dětí. Například tím, že se postará o "bezpečnou" vzdálenost od cizího člověka, udělá s dítětem pár kroků vzad, pohladí ho, vezme na ruce a klidně si s ním popovídá. Určitě není pro mámu jednoduché akceptovat takovou silnou fixaci na ni. Když však pochopí, jaký reálný je strach a jak důležité je pro dítě moci se spolehnout na její jistotu, lásku a pochopení, bere tuto roli jako výhru a může být i patřičně pyšná na to, že se dítě "drží její sukně".

Strach provází dítě všemi jeho vývojovými fázemi

Kojenec pláče v postýlce často proto, že se cítí opuštěný a bojí se, batole proto, když matka odchází za dveře a ono se bojí, že se již nevrátí. Mnoho starších dětí má zase strach usnout. Zprostředkováním pocitu bezpečí můžeme hodně strachu u dítěte eliminovat.

Tipy, jak překonat období strachu

• Zmírnit strach. Při styku s cizími lidmi byste měli s dítětem mluvit klidně. To mu dává pocit větší jistoty a zmírňuje strach.
• Poskytnout dítěti tělesný kontakt. Pokud má dítě strach, vezměte si ho na ruce, tam se cítí bezpečně a odtud může samo navázat kontakt, pokud bude chtít.
• Brát s sebou známé věci. Pokud je dítě v cizím prostředí a bojí se, můžete jeho strach zmírnit pomocí předmětů, které jsou mu známy. Plyšová hračka nebo dudlík mu poskytnou potřebnou jistotu.
• Dodržovat hranice. Každé dítě má právo na svou intimní zónu a ani dospělý si do ní nevpustí každého člověka. Proto bychom neměli ignorovat strach dítěte a dát ho proti jeho vůli do rukou cizího člověka.
• Hrát si s dítětem. Strach z neznámých lidí úzce souvisí se strachem z odloučení od matky. Pomoci dítěti můžeme tím, že tyto odloučení budeme včas "trénovat". Vhodná je hra "Kukuk" - skrýváme se při ní za dveře, záclonu nebo si dáme jednoduše šátek před tvář, potom vyjdeme ze své skrýše a voláme "kuk!" Po krátkém čase bude chtít dítě samo odložit šátek z obličeje a bude se těšit, když nás najde. Časem můžeme tyto hry stupňovat tím, že na moment přivřeme dveře za sebou a chviličku počkáme, dokud se zase ukážeme. Nezavřeme je však úplně, protože to znamená něco "definitivního" a vede rychle ke strachu a pláči. Hru však hrajeme jen dokud dítěti způsobuje radost a nezkoušíme hranice, dokud vydrží bez nás neplakat.

Co bychom neměli dělat

Zcela nesprávné by bylo vynucovat si kontakty, například jít s dítětem na rukou k neznámé osobě, přestože vidíme, že dítě se velmi bojí. Nesprávné je také vysmívat se jeho strachu nebo ho přísně napomínat. Děti potřebují čas, aby navázaly kontakt samy od sebe. Když jim dáme čas, začnou většinou celkem samy - z mámina bezpečí - flirtovat: házet pohledy na neznámého člověka a pak rychle očima opět uhýbat, usmívat se. Pomoci může nějaký zajímavý, dítěti důvěrně známý předmět, například míč, který neznámý člověk dítěti nabídne. Tím, že si kutálí míč s dítětem, dodržuje od něj odstup a zároveň mu je velmi blízko.

Kdy se dítě přestane bát?

Popravdě řečeno, nikdy se zcela nepřestane bát. Postupně však strach z dětí opadá a tříleté dítě se už nebojí tak intenzivně jako jednoleté. Vždyť i dospělí se často bojí cizích lidí, nebo přinejmenším - jsou zdrženliví. Když člověk v noci kráčí sám po ulici a potká nějakého neznámého člověka, je zcela normální, že má strach a je opatrný. A proč se tříleté dítě už tak nebojí?  Ze zkušenosti již ví, že ne všichni cizí lidé jsou pro něj nebezpeční.