Růžová a modrá výchova dětí?

Máte holčičku a přesto nenosí růžové šatičky? V dětském koutku klidně vezme autíčko místo kočárku a lidé kolem jsou z toho udivení? Nebo nechápou, když chlapeček si v hračkárně vybere žehličku, přestože tatínek mu vnucuje formuli na dálkové ovládání? Ale proč je stále zakořeněné, že “tohle dívky nedělají” a "pro chlapce se tohle nehodí”?

Další situace

Holčička a chlapec přibližně ve stejném věku (dva roky) se v dětském koutku rozběhnou ke stolku s hračkami. Chlapeček obratně se zdviženým malíčkem vezme do ruky hrníček a popíjí imaginární čajík, dolévá a přimíchává imaginární cukr. Holčička popadne dětskou instalatérskou sestavu a vybírá kladívko, minipilku a šrouby. Snaží se zjistit, jak asi funguje minivrtačka. Určitě také máte zkušenost, že když dceři obléknete modrou mikinu a rifle, kolemjdoucí si myslí, že je to kluk. Mašličky, korálky, kytičky, růžové, fialové či červené ... To patří k výbavě malých dívek.  A modrý kočář, to už je opravdu zvláštnost pro vozící se holčičku. Samozřejmě, každý se slušně společensky zeptatá, zda je malý zdravý. Je. A daří se jí. Růžové cítění dívky je zakořeněné i v rodičích. Když obléká dceru tatínek a když ji maminka, je v tom nejen barevný rozdíl. 
Nedalat propíchnout dcerce uši? Okolí si dítě automaticky plete s chlapcem, protože "vždyť nemá náušnice, tak jsme si mysleli, že ..." V obchodě je zboží pro holčičky v barvách obecně lze přičíst něžnému pokolení a v záplavě růžové při velké snaze jen občas najdete modré tričko či zelenou mikinu.

Klišé "chlapci nepláčou" stále ještě není přežitkem

Maminky to používají automaticky. Když se rozlítostňí dívka, je to přijatelnější, než když žalostně naříká chlapec. Dříve odpustíme dívkám jejich "chlapecké" chování, než chlapcům "zženštilost." V málokteré dětském chlapecké pokoji najdete kočárek pro panenky či kuchyňku. V té dívčí nejsou autíčka až tak ojedinělá. Nechte malým chlapcům panenku, pokud se o ni zajímají a nenuťte je hrát si s bagrem, protože "kluci to tak mají". Dítě si začne uvědomovat odlišnost pohlaví v rámci svého vývoje a socializace. Začne si všímat rozdílnosti v chování či vzezření dívek a chlapců a pochopí, že je odlišné.

Reálné situace v reálném světě dětí a jejich rodičů

Takové situace se dají běžně odpozorovat. Jsou mezi námi lidé, kteří trvají na přísně chlapeckém a dívčím oblečení, hrách a chování. Byli jsme tak vychováváni. Jak k dívkám se k nám okolí chovalo jinak než ke chlapcům. V rodině, ve škole, později i na pracovišti. Je to něco, co funguje ve společnosti a čemu říkáme genderové stereotypy. Jsou to idealizované vzory a očekávání, které nás provázejí ve všech oblastech života. Tyto obrazy "mužnosti" a ženskosti "považujeme za přirozené a tedy neměnné, ačkoli jsou jen produktem společnosti.

Genderově citlivá výchova přistupuje k dívkám a chlapcům specificky

Vyhýbá se však potvrzování stereotypů. Chlapce osvobozuje od diktátů "siláckosti", tolerance agresivity a vnímání násilí jako adekvátního způsobu na sebeprosazení se. Rozvíjí jejich schopnost zvládání vlastních emocí, podporuje kooperaci a sociální cítění, poslech a porozumění druhým, zodpovědnost, schopnost přijmout odmítnutí apod. Dívky vede ke schopnosti sebepoznání, sebevědomí, sebehodnocení. Specifická práce s nimi je zaměřena na podporu asertivity, chápání svých profesionálních ambicí jako společensky adekvátních. Učí je poznávat vlastní přínos a přínos jiných žen pro rozvoj společnosti, schopnosti určovat hranice a trvat na nich.

Jedním z důsledků genderových stereotypů je i pohled na rodičovství

Jen těžko si zvykáme, že muži nejsou na "mateřské", ale na "rodičovské" dovolené. Rodičovství je přes snahu nabourat tento stereotyp stále vnímáno jako doména žen. Matka je ta, která pečuje a vychovává. Otec je ten, který děti zvládne maximálně tak na chvíli zabavit. Zkušenost mnoha maminek, které "dovolily" muži starat se o novorozené miminko je o tom, že otcové zvládnou roli nakrmit, přebalit, uspat a také zabavit malé stvoření stejně dobře a někdy i lépe než matky. Jen jim to je třeba dovolit. Samozřejmě, pokud se mužská představa o otcovství neshoduje s představou krmení, přebalování a utišování miminka, žena je na rodičovství sama. Doma poslouchá výmluvy typu: "když bude větší, větší ...". Ve svém okolí najdete mnoho otců, kteří se nestydí vozit kočárek, ale najdou se i typy, pro které by to byla potupa jejich mužnosti.

To, jak se budou dívat na modro-růžový svět naše děti,

záleží i na nás, rodičích. Děti poslouchají, o čem a jak mluvíme. Vidí naše chování a vnímají svět našima očima. I my jsme si přinesli od svých rodičů pohled na to, jak by to mělo mezi mužem a ženou fungovat například v domácnosti a při péči o dítě. Ale vše se vyvíjí. Nejen technika jde dopředu. Také se již nekoukáme na černo-bílý televizor. Tak proč nepustit i ostatní barvy do výchovy?