Rozhovor s dětmi a jeho vliv na komunikaci v rodině

Některé děti jsou upovídané a z jiných aby se slova doslova páčila. Ale není to většinou chyba na straně dětí. To, jak komunikuje celá rodina má obrovský vliv i na rozvoj vyjadřovacích schopností malých dětí. Zkuste své děti bedlivě poslouchat, změnit svůj styl komunikace s nimi a uvidíte, že se to pozitivně projeví i na komunikaci dětí s vámi.

Umět správně naslouchat

Rozhovory s dětmi ztroskotávají často na tom, že rodiče neposlouchají správně. To vede k tomu, že se děti necítí brány vážně a potřeba svěřit se klesá. Při úspěšném poslechu byste měli mít na zřeteli následující aspekty:

• Koncentrujte se na to, co vám dítě říká a poslechněte si ho až do konce.
• Ptejte se dodatečně, pokud jste něčemu nerozuměli.
• Vyjádřete svůj zájem i neverbální: obraťte se k dítěti a navažte oční kontakt.
• Zdržte se názorů, komentářů a rad.

Velmi důležité

Pokud zrovna nemáte čas, abyste dítě poslouchali, řekněte mu to laskavým tónem. S tím se dítě uspokojí mnohem více, než s poloviční pozorností, kdy ho budete poslouchat na půl ucha a s otáčením se ke kuchyňské lince. Kdo poslouchá své dítě, signalizuje následující: Zajímám se o tebe a chci mít účast na tom, co říkáš a děláš. Tím jsou děti podněcovány k tomu, aby mluvily o svých myšlenkách, pocitech a zážitcích.

"Chytit se" slyšeného

Vedle pozorného poslechu je důležité, abyste správně navázali na to, co dítě řeklo a vyhnuli se určitým způsobům reakcí. Demonstrujme to na malém příkladu: Holčička přijde ze školky ve špatné náladě: "Dnes jsem se pohádala s Denčou. Ona je tak hloupá. Nechci, aby přišla na oslavu mých narozenin. " S následujícími komunikačními postupy by máma pravděpodobně zkazila dceři chuť do dalšího vyprávění: Rozkaz / nařízení: "Jasně, že přijde na tvoje narozeniny. Vždyť jsme ji už pozvali. " Varování / hrozba: "Pokud se s ní opět nesmíříš, vyjde celá párty vniveč." Radit: "Denča je takové milé děvče. Zítra si s ní zkus nějak pěkně pohrát a pak si to ještě jednou promysli s tím pozváním. " Odbočení: "Ále co, tvá narozeninová oslava bude úžasná a bude se líbit všem dětem." Utěšování: "Ach, ty moje chudinko, ta Denča tě pořád zlobí. Pojď trošku se pomazlíme. "
Některé z těchto strategií vypadají na první pohled úplně normální. Proč bychom nemohli dát dítěti radu nebo ho utěšit? Proti tomu nelze v podstatě nic namítat. Ale takové reakce, poskytované dlouhodobě, zprostředkovávají dítěti asi toto: "Já vím, co je pro tebe dobré, myslím si, že to nezvládneš vyřešit /sám/ sama." To dítěti dodává pocit, že je neschopné a časem se uzavře. S otevřenou otázkou, jako např. "Proč jste se vy dvě pohádaly?" Nebo "Co ti na Denče vadí?", by měla máma mnohem větší šance, aby dcera vyprávěla o svých zážitcích. A v dialogu by si dcera ještě jednou promyslela rozhodnutí a mohla by přijít sama na nějaké nové řešení.

Postarat se v rodině o otevřenou komunikaci

Pokud děti zažívají, že si rodiče rádi povídají, přičemž přebírají nejen veselé, ale i smutné zážitky a mnohdy se i názorově v rozhovorech rozcházejí, působí to pozitivně na připravenost dítěte komunikovat. Další věc je, že děti se učí podle svých vzorů. Je proto důležité brát děti v dialogu jako partnery a respektovat jejich potřeby. Děti mohou převzít za sebe mnohdy více zodpovědnosti, než si rodiče myslí. V rozhovorech, zejména v takových, kde se probírají konflikty, je důležité projevit dětem důvěru a spolehnout se na jejich nápady a návrhy, i když nejsou vždy korespondující s těmi našimi. Tímto způsobem se děti dozvědí, že i ony "mají co říct". To je zase podněcuje k tomu, aby v konfliktních situacích nezůstávaly v pozadí, ale aby v otevřeném rozhovoru vyjádřily své zájmy.

Přimět děti vyprávět prostřednictvím fantazie

Někdy je milé se svým dítětem jen tak v myšlenkách snít. Tehdy jsou vhodné otázky jako: "Kam bys letěl / a, kdyby si teď mohl / la někam letět a co bys tam dělal / a?" Nebo: "Kdybys teď vyhrál / a milion korun, což by si s ním udělal / a? " Při takových fantaziích se mohou děti a rodiče hodně dozvědět o svých snech, strachu i přáních. Pro důvěrný vztah mezi rodiči a jejich dětmi mají takové společné komunikační zkušenosti nevyčíslitelnou hodnotu.