Léčba koktavosti by u dětí měla začít v předškolním věku

S terapií koktavosti je třeba začít už v předškolním věku. Každý z nás se občas zakoktá, nejvíce těchto stavů zapříčiňuje únava, stres, tréma. Nebo chceme něco rychle říct a "myšlení předběhne řeč " hledáme vhodný výraz a nechtěně slovně „klopýtneme " a řekneme místo jednoho slova i dvě-tři. Tehdy ještě nemluvíme o koktavosti, ale o neškodné významové sémantické neplynulosti.

Koktavost (balbuties) je po poruchách výslovnosti druhou nejčastější diagnózou, kterou logopedi léčí

Přestože jde o běh na dlouhé tratě, tvrdí, že toto narušení komunikační schopnosti se dá odstranit, a čím dříve se s terapií začne, tím větší je šance na úspěch. Nejoptimističtější by měla být práce s dětmi v předškolním věku. Tehdy se občas podaří vypátrat i důležitou informaci o tom, kdy se toto narušení objevilo a zda to přišlo náhle, nebo postupně. Na otázku, proč rodiče přicházejí později než je třeba, resp. snaží se zadrhávání dítěte ignorovat, Mnohé děti se začnou zajíkat období vrcholu mezi 2 - 4 rokem, kdy se z odborného hlediska jedná jen o vývojovou neplynulost. Rodiče si ji ani nemusí všimnout.  Ve velké většině případů přejde, ale jsou případy dětí, kterým se bohužel překlene do koktavosti. Logopedové se setkávají i s tím, že rodič, předtím, než přijde na terapii, "nasbírá" všechny názory od tchýně, švagrové, kamarádky a sousedky, avšak ne všechny z těchto "zaručených rad" jsou správné.

Klíč k odstranění koktavosti se skrývá i v trpělivosti

Rodič by měl dodržovat všechny terapeutovy rady a instrukce - co dělat a jak komunikovat. Rodiče nemají trpělivost, a pokud se jejich dítě nepřestane zajíkat do měsíce, případně do dvou, první, kdo je na vině, je terapeut. Vymění ho, přecházejí od jednoho k druhému, všude jsou nešťastní.

Zákeřné je, že neřešený problém zadrhávání se zafixuje

V případě dospělých se proto těžko mluví o vyléčení. Spíš se logoped snaží stav dospělého klienta dostat pod kontrolu. Ne každý dospělý ví, kde má jeho koktavost kořeny. Říká se, že na vině je nějaký "blok z minulosti ". V sedmdesátých letech minulého století se tvrdilo, že koktavost rovná se neuróza a mnozí, i odborníci, stále tento názor sdílejí. Není tak jednoznačné a příčin může být mnohem více. Ovšem, bylo by jednodušší, kdyby důvod koktavosti byl znám, ale častokrát bývá právě on velkou neznámou. Za koktavostí se může skrývat genetika, predispozice, orgánové poškození mozku, ale i závažná událost nebo smrt, stěhování či rozvod rodičů. Je pravidlem, že několik příčin se vzájemně kombinuje.

Nejvážnější stupeň koktavosti má celou škálu příznaků

Například člověk s těžkou chronickou koktavosti zápasící s řečovou bariérou může během vyprávění přivírat oči, zčervenat ve tváři, mít oční tiky, může si pomáhat různými pohyby, rozhazovat rukama a nohama nebo ztrácet zrakový kontakt. Při těžké koktavosti se projevuje i psychická tenze. Pacient se zdráhá povídat, protože se už předem obává případného problému, který při zakoktání zákonitě vznikne. Tehdy je vhodná spolupráce i se psychologem či psychiatrem. O vztahu klient-psycholog se píše hodně, méně se však ví o vztahu klient-logoped. Velmi pěknou ukázkou důležitosti tohoto terapeutického vztahu je britský film „Králova řeč.“

Zajímavost

Statistika ukázala, že koktavost postihuje více muže než ženy. I v útlejším věku je více chlapců s tímto problémem než dívek.