Když rodina musí fungovat, přestože v ní někdo chybí

K výchově dítěte jsou potřeba oba rodiče. Ale co když ten jeden chybí? I tak se dá vychovat dítě, které nebude strádat, ale je to obtížnější. Proto by rodiče měli zodpovědně uvážit, zda chtějí dítě nejen počít, ale i spolu vychovat. Ano, jsou i případy, kdy tragédie zabrání vlastnímu rodiči vychovat dítě, ale když prostě rodič jen nechce a má málo trpělivosti, tam je třeba se zamyslet. Protože mít dítě, to je krásný závazek na celý život, nejde ho vrátit ani na čas odložit!

Rozpad rodiny

Každý z nás podvědomě hledá svou "druhou polovinu", spřízněnou duši, člověka, se kterým si bude rozumět a se kterým bude životem procházet ve štěstí. Ve fungujícím vztahu tvoří jakýsi celek, ve kterém jeden druhého vzájemně doplňují. Láska, ze které se postupem času zrodí děti, však ne každému vydrží "dokud nás smrt nerozdělí", a tak se najednou ocitáme na konci společné cesty. Domov tvořený rodinou se najednou stává domovem pouze s jedním rodičem. Příčin je více! Stejně jako otázek, které se vynořují v myslích těch, kteří se hlouběji zamýšlejí na tím, proč musí dítě vyrůstat bez matky či otce. Důvody všichni známe! Neshody, hádky, konflikty, nevěra, rozvod ... Dítě stojí uprostřed toho všeho a neví, nezná, nerozumí, nechápe, ... Ztrácí životní jistotu, oporu v rodičích, z nichž jeden obviňuje druhého a snaží se v očích dítěte být tím lepším! Rodina se občas rozpadne i vinou osudu! Tragická úmrtí jsou stále životní realitou. Bolest, která zasáhne srdce těch, kteří zůstali, možná otupí čas, ale žít se musí dál. Těžko, smutně, často bez naděje, ale dál!

Jen máma a já

Někdy se žena sama rozhodne pro mateřství, ačkoli ji partner oklamal, opustil, nebo záměrně chce mít dítě, ale bez muže! Každý z nás má v životě možnost volby a je si strůjcem svého štěstí, proto rozhodnutí druhých netřeba soudit, ale respektovat. Nechvalme však život, ve kterém chybí polovina štěstí!

Jak dále ...

Těžko říct, které okolnosti života jsou pro dítě ty nejtěžší. Pro každé ty, které právě prožívá a je nešťastné! I když se dítě ocitne ve víru života po boku jen s jedním rodičem, ještě vždy má šanci přežít ho plnohodnotně a šťastně, i když to ze začátku tak nevypadá! I když my dospělí to vnímáme jinak, nejvíce vždy trpí děti! Chybí příklad tolerance a obnovované lásky. Chybí pomoc a odlišné podněty, pohledy ze dvou stran. Ale přece je lepší dát dětem šanci na cosi lepšího než každodenní napětí, konflikty a hádky tam, kde se neumí společně dohodnout, ale ani rozejít. Pokud partneři neumí najít společný způsob soužití, odcházejí po rozvodu každý za svou vlastní představou žití, ale i přesto je možné si i nadále uchovat vděčnost za všechno hezké, co spolu prožili a snažit se za to alespoň jeden s druhým vycházet. Pro děti je to, navzdory smutku z rodičovského rozchodu, přece jen lepší. Nepěstujme zlobu vůči nepřítomnému! Nebraňme dítěti v jeho potřebě komunikovat s mámou či otcem aniž by si muselo zhrozeně poslechnout odsuzující postoje vůči kdysi tak milovanému, dnes nenáviděnému partnerovi, který však zůstal pro něj jediným rodičem. I když muž přestal být manželem, stále je otcem! Stejně matka zůstane pro své dítě matkou! Pokusme se řešit osobní problémy ve vztazích citlivě vůči vlastním dětem! Zdá se, že rozhoduje schopnost umět si odpustit a chtít se vyrovnat s minulostí. Je dětinské obviňovat toho druhého z rozchodu, na němž mají oba, i když ne vždy stejnou měrou, zásluhu!

Nevzdávejme se rodičovství

Za vlastní dítě se musí bojovat! Hledejme k sobě cestu! Komunikace je na to nejlepším prostředkem. Jsme jedinými rodiči našich dětí! Jsme pro ně všechno, tak jako jsou oni vším pro nás. Manželé mohou po marných pokusech dospět na konec trpělivosti, sil a vzájemné lásky, ale nikdy se nesmí vzdát svého rodičovství! Děti za to určitě stojí!