Hrajete si s dětmi? Nic se nemá přehánět, stačí hodina denně!
Rádi se chlubíte dovednostmi svých dětí a nejraději byste je obklopili jen samými vzdělávacími aktivitami? Tak to ale neděláte pro své dítě úplně to nejlepší. Ano, je lepší, když se s dítětem vzděláváte formou hry, ale nesmí to být jediná náplň každé volné chvíle. I zde platí, že všeho moc škodí.
Volnost je důležitá
Ve studii Sergia Pellisa z univerzity v kanadské Albertě ukázalo, že během hry se dítěti mění neuronová spojení v části mozku, kde kontrolujeme chování, ale také plánujeme a řešíme problémy. Už ze šedesátých let je známo, že pokusným zvířatům, které vyrůstaly v stimulujícím prostředí, narostl větší mozek než těm bez podnětů. Produkovali i více speciální bílkoviny, která odpovídá za růst a uchovávání mozkových buněk. A potenciál hry se zarývá ještě hlouběji - do naší DNA. Z dvanácti set genů, které vědci sledovali, kolem jedné třetiny se významně změnilo prostým hraním půlhodinu denně. Z etických důvodů něco podobného není možné zkoumat na dětech, ale mezi vědci shodně panuje domněnka, že stejná zákonitost platí i u nás. Hra je životodárná potrava pro dětský mozek. Přesto s jedním velkým ALE. Musí se hrát samo od sebe, bez trenéra, rozhodčího, nadirigovaných pravidel. Pokud dospělý nedopřeje dítěti dost spontánnosti, volnosti a improvizace, až tak úžasné účinky se nedostaví.
Nepřirozenost
Navíc hráčský tandem rodič - dítě je historickou a umělou novinkou. Podle antropologa Davida Lancyho nelze očekávat, že hra" Člověče, nezlob se" nebo "Barbie sladký čajový dýchánek" bude bavit stejně čtyřicátníka jako předškoláka. Hra rodiče s dítětem se dnes, dramaticky přeceňuje, tvrdí na úlevu všech takto trýzněných dospělých a dodává, že ačkoli neškodí, je zbytečná. V minulosti si děti hrály výlučně mezi sebou, s mladšími i staršími dětmi, o samotě či vedle toho, jak dospělí pracovali.
Nahrazuje hra kojení?
Vývojová psycholožka Alison Gopniková z Berkeley si však nemyslí, že tato výmluva obstojí. Přestože si kdysi s dětmi opravdu nikdo nehrál, měly mnohem více kontaktu, který je stimuloval. Mámy je kojily do vyššího věku, nosily v šátcích či na rukou, když šly na pole a uspávaly je ve společné posteli. Toto vše dnes podle ní přirozeně nahrazuje hra s dítětem, když rodiče přijdou večer z práce. Smysl hry totiž není jen ve tříbení mozku, ale i v upevňování vzájemného pouta. Hra podporuje vytváření vztahu. Pro dítě je podstatné, že s ním rodič stráví čas hrou. Do tří let se vytváří podklad na slovní zásobu, fantazii dítěte, emoční stabilitu a schopnost empatie.
Zdravý kompromis
Udělají by dnešní rodiče pro své děti více, když by je nechali lézt na stromy, rozbít si kolena nebo házet s pískem? Kromě dnešních nároků na bezpečnost má v praxi Lancyho názor jednu trhlinu. Většina dětí v západních zemích dnes vyrůstá jako jedináček, na sídlištích bez vrstevníků, kdy jim dny zahltily kroužky. A navíc, děti do tří let obvykle nemají zájem o hru s jinými dětmi. Potřebují hru s emočně významným dospělým, který se jim při hře absolutně přizpůsobí a nemusí řešit spory, které by při jejich hře vznikaly. Dospělý je bezpečný partner na hraní, ze společných zábav se rodiče zase tak úplně vyvléci nemohou. Kromě věku rozhoduje o potřebě přítomnosti rodiče při hře i povaha a zralost nervové soustavy dítěte. Dělat dítěti osobního kouče, rozhodně není třeba. Podle dětských psychologů úplně postačí snesitelná hrací hodinka denně, klidně rozdělena na dvě půlhodinky.
