Co můžeme dnes nabídnout našim dětem?

Na tom, jaký z dítěte vyroste člověk se podílí vliv dědičnosti, ale také prostředí. Oba tyto faktory formují osobnost a mají i tu moc, potlačit špatné a vyzdvihnout to lepší. Proto je výchova dětí tak důležitá. Rodiči se nerodíme, ale stáváme zkušenostmi, a tak jako my vychováváme děti, tak i ony vychovávají nás.

Svět není moje představa,

jak se mylně domnívá filozof, ale moje představa je můj svět, poznamenává vtipně psychiatr. Odmalička si přizpůsobujeme okolí a přizpůsobujeme se okolí. Předmětům i lidem. Svět, kam jsme se narodili, představuje zpočátku rodina. To se už mnohokrát opakovalo, ale víme, že v prvním roce dítěte se utváří jeho základní životní důvěra v lidi? I to je už pomalu frází, co to však konkrétně znamená? Věnovat dítěti dostatek přiměřené pozornosti a také ho nechat klidně spát. To že by bylo všechno? Človíček potřebuje dostatek podnětů, slyšet lidský hlas a dívat do tváře i na předměty. Ten potřebný lidský hlas může být klidný a příjemný, ale i netrpělivý, obviňující, vyčítavý a bolestivě hlučný. Jak komunikujeme s partnerem, jak se baví starší sourozenci, jak dráždivě zní zbytečná muzika příbytkem? Představme si ten domácí svět zvuků oušky našeho nejmladšího. Rychle si navykne na různé bzučení a vrčení technických přístrojů, ale na zvýšený hlas reaguje strachem. Jaký svět ho zde uvítal mezi námi? Je mu teplo a příjemně sucho, necítí hlad či žízeň a zejména prožívá ten pocit bezpečí, kdy na jeho různorodý pláč adekvátně odpovídáme?

Svět je skutečně báječné místo pro zajímavý život s nekonečným množstvím možností

Pro batole je vše nové - poznává a žasne. Zajistili jsme mu dostatek změny, nebo je to stereotyp čekání až trochu vyroste? Existuje i druhý extrém se záplavou podnětů, které dítě nestačí vnímat. Pokud se dospělí snaží přehlušit své vnitřní prázdno vnějšími zážitky, jejich děti zažívají odlidštěný svět nepochopitelných zvuků a předmětů. Není samozřejmě žádoucí, abychom děti chránili před každou nevhodnou maličkostí, umí se bránit a musí se to i učit, ale chceme v nich vypěstovat dostatek citlivosti k životním krásám - v přírodě, v umění i v mezilidských vztazích. Neohlušit, nepřesytit, jen postupně radostně poznávat a udržet si ten okouzlený zájem až do posledních dnů. To znamená mít vedle sebe dospělé, kteří prožívají každý den stále jako velký svátek.

Matka, která po úmrtí manžela izolovala svého syna od vrstevníků

a v nejlepším úmyslu se mu celá obětovala, zdeformovala mu jeho dětský svět a dnes se neumí ubránit jeho rostoucí požadovačnosti a agresivitě. Svět tříletých dětí je stále více světem lidí širší rodiny, z mateřské školy i ze sousedství. Příklad rodičů podporuje dětský zájem o člověka, ziskuchtivost a egoismus vytvářejí nepřátelský svět plný ohrožení a potřebu neustálé obrany. Kde však zůstala ta životní radost, přetrvávající přátelství a nezištná pomoc druhému? Ve hře s kamarády se dítě učí spolupráci, ale nesmíme litovat nabídnout i malým hostům svačinu. Možná, že nejvíce se v životě naučíme od kamarádů a hodně se u nich i odnaučíme nevhodnému chování. Oslavit dětské narozeniny v malé skupině pozvaných hostů je asi mnohem vhodnější, než ty nejdražší dary našemu rozmazlencovi. A hned zas i opačná myšlenka, abychom uměli v dítěti probudit i radost z občasných chvil samoty, naučit ho kriticky myslet a nebýt příliš závislým na mínění druhých.

Sami si stavíme svět, pro sebe, pro své děti, pro ostatní lidi

Záleží na tom, jak se chováme doma, ale i k nejbližším sousedům, ba i na ulici a samozřejmě v práci. To vše ztvárňuje náš svět, který bude brzy světem našich dětí a vnoučat. Je nanejvýš nefér omlouvat vlastní materiální touhy myšlenkou na děti. Ty ocení především charakter rodiče. Vědět i v těch nejtěžších životních chvílích zůstat dobrým člověkem je pro děti nevyšší hodnotou. Celoživotně si zapamatují i ​​tu nejmenší reakci rodičů, způsob ukončení zbytečné hádky se sousedem i postoj k politickým otázkám. Stavíme si svůj svět a učíme děti přebírat za něj přiměřenou odpovědnost.

Vztah muže k ženě i sebevědomí ženy nárokující si na důstojný život se modeluje v atmosféře rodiny,

utvrzuje v debatách s dospívajícími dětmi a realizuje v životě nových generací. Svět po světové válce je již zcela jiný než býval před ní a stejně svět po rozchodu rodičů je jiný, zejména jiný pro děti. Dá se vůbec ještě něco zachránit v situaci, kdy se vše zdánlivě rozpadlo? Touha, získat pro sebe co nejvíce je dětinskou ideou. Právě ty nejděsivější zážitky jsou nejlepšími příležitostmi k důkazu nezapomenuté lidskosti. Dělení dětí podobně napětí dělení společného majetku je uspokojením dospělých společenských potřeb, ne vstřícností vůči dětem. Rozpad rodinného světa je o to méně zraňující, oč rozcházející si rodiče umí víc zachovat lidskost v měnícím se prostředí.

Ne moje vítězství, ale krok k lepšímu pro děti i pro oba rodiče s možností dalších vylepšujících změn

Optimista věří ve vlastní schopnost přetvářet poměry, pesimista proklíná osud. Svět mých dětí je především naším společným, lidským světem. Každý den se dá něco napravit. Přátelsky se usmát, pomoci, zříci se ve prospěch druhých, přinést tvůrčí myšlenku. Kdo si stěžuje na své děti, stěžuje si na sebe, kdo je nespokojen s dnešním světem, zapomněl na svou roli v něm. Trochu více přispět k péči o domácnost, předvést dětem, že i dnes se dá ušlechtile trávit čas, zachovávat čistotu krajiny a nebát se ohlásit vlastní odůvodněný názor, to je konkrétní ztvárňování našeho světa. Na každém člověku a každém činu velmi záleží - kde jinde hledat smysl života?