Proč nejsme všichni stejně lechtiví?

Datum článku: 25. 7. 2017

Proč jsme někdy lechtiví, jindy ne? Anebo někde ano a jinde ne? A jak to že, se sami nedokážeme polechtat tak, abychom se smáli?

Proč nejsme všichni stejně lechtiví?

Lechtivost láká vědce

Tento fenomén již dlouho láká neurobiology, neuropsychiatry, psychology i filozofy. Na některé dílčí otázky se jim prostřednictvím výzkumů daří odpovědět, ale základní mechanismus a funkce lechtání zůstávají stále záhadou.

Sami si nestačíte

Když se i té nejcitlivější části chodidla dotknete vlastní rukou, mozek vyhodnotí situaci jako nedůležitou a vzruch z nervových zakončení na kůži utlumí. Podobně se snaží ignorovat všechny podněty, které se mu nezdají nebezpečné. Lépe se tak soustředí na skutečně důležité signály z okolí. Na naše smysly stále útočí množství informací. Aby jimi mozek nebyl přetížen, musí si vytvořit "seznam priorit". Na horních příčkách tohoto seznamu se nacházejí všechny nervové vzruchy, které se dostávají do mozku zvenčí, například optické a akustické signály či doteky cizích předmětů. Pokud se spodní části vašeho chodidla dotkne cizí ruka, pocítíte lechtání. Mozek vám naznačí, že se něco děje. Ale vlastní dotyky jsou na konci pomyslného seznamu.

Obranný reflex

Vědce zajímalo, jak mozek filtruje příliv informací. Poprosili třicet dobrovolníků, aby se pravým ukazováčkem dotýkali své levé dlaně. Pak sledovali tentýž pohyb, ale zprostředkovaně, přes páku řízenou počítačem, která simulovala přirozený pohyb prstu. Nejprve v pravidelných intervalech, čili testované osoby dotek očekávaly. Pak se jejich páka dotýkala jednou pomaleji, jindy rychleji. Jakmile se kontaktní čas odchýlil od očekávaného, ​​lidé vnímali vzruch mnohem intenzivněji. Vědci dospěli k závěru, že při filtrování podnětů v mozku hraje důležitou roli i moment očekávání. Pokud mozek předpokládá dotyk a umí "vypočítat" čas, kdy nastane, podnět utlumí a vy na něj nebudete reagovat. Když je však dotyk neočekávaný, může být i nebezpečný. Mozek vás přinutí zareagovat na lechtání obranným pohybem. Jde v první řadě o reflex, kterým si chráníme citlivé části těla. Pokud vám po nahé kůži proběhne pavouk nebo mravenec, pocítíte lechtání, ale sotva se zasmějete. Podobný pocit máte i když vám spadne na kůži vlas či jemná pavučina.

Citlivé receptory

Není žádné tajemství, že nejlechtivější částí lidského těla je chodidlo. Určitě jste zažili nepříjemný pocit, když vám někdo po něm něm přejel prstem. Nohou jste trhli nebo jste se ji snažili odtáhnout. Chodidlo je plné drobných receptorů, které vnímají teplo, chlad, doteky a jiné podněty. Informace o nich se přes nervové dráhy dostávají do mozku. Ten v případě potřeby zapojí do akce ochranný reflex.

Kde to lechtá nejméně?

Velmi citlivé na cizí podnět jsou i dlaně a konečky prstů, rty, špička jazyka a nosu, oblast pod pažemi, krk a břicho. Nejméně citlivou oblastí je zadní část ramen. Příčinou rozdílné dráždivosti je skutečnost, že hmatové receptory nejsou po těle rozmístěny rovnoměrně, ale ve shlucích. Pokud vás lechtá blízký člověk nebo člověk, ke kterému cítíte náklonnost, je vám to příjemné a zasmějete se při tom.

Sociální rozměr lechtání

Předpokládá se, že tato činnost má i sociální rozměr, neboť spojuje lidi. Citlivá na dráždění je i oblast genitálií. Při erotické atmosféře se lechtání mění na vzrušení.

I lechtání je individuální

Proč nejsme všichni stejně lechtiví? Na tuto otázku zatím badatelé neznají přesnou odpověď. Zřejmě to závisí na typu osobnosti a na rozdílech v dráždivosti.