Nečekané a nepředvídatelné události

Věru, není nad to, když si člověk pořádně uspořádá svůj den. Večer, nejlépe v neděli před tím než jde do práce, si připraví alespoň malý nástřel toho, co se bude v pondělí, nebo ostatní dny dít. S pocitem určité úlevy si takový zodpovědný člověk lehne. Ráno se však probudí o 15 minut později a začíná se divoký kolotoč. Nestíhá se, nestíhá se a ještě jednou se nestíhá, vše, co bylo pečlivě naplánováno, se rozsype jako domeček z karet a není té síly, co by to dala jaksi zpět dohromady. V tomto případě je zjevné, že někde se stala chyba, někde se něco opomenulo a jak to už bývá, co pomineme, to se nám vrátí na tom místě, kde to nejméně čekáme. Kde se nám tady objevilo to bílé místo na mapě denního time managementu? Kde jsme na něco zapomněli? Odpověď je vcelku jednoduchá a prostá, nenechali jsme si žádný manévrovací prostor pro nepředvídané a neočekávané události.

Je naivní ten, kdo si skutečně myslí, že to, co si naplánoval, půjde přesně tak, jak to bylo naplánováno. To se odehraje opravdu velmi zřídka. Dříve se nám bude stávat, že do našich plánů, které tak dobře a uklizeně vypadají na papíře, se dostane něco, co všechen ten řád řádně rozhází, a je to spíše pravidlo než výjimka. Nehledě na všude přítomné Murphyho zákony, které nám sice připadají směšné, ale když se ukazuje jejich platnost, věru nám do smíchu není.

Věci a situace se kolem nás mění, někdy více než závratnou rychlostí. Nikdy nebudeme mít tu moc, abychom dokázali všechny tyto změny zahrnout do našeho plánu, to se nedá, ale co se dá, je počítat s tím, že určité procento našich plánů bude muset být svým způsobem nezachyceno v přesném čase. To nám umožní vytvořit si tzv.: "časový buffer", který nám umožní zvládnout všechny nepředvídané události. Jinými slovy, to co si plánujeme, bychom si měli plánovat v poměru 60:20:20. 60% našeho času by mělo být naplánováno, to jsou ty události, kdy přesně víme co budeme dělat a kdy to budeme dělat. 20% to jsou činnosti, které bychom mohli označit jako volné aktivity, víme že bychom je mohli udělat, ale nemusí to být dnes, dokonce to nemusí být ani v určitém konkrétním čase, ale když se to udělá, tak to bude fajn. Zbývajících 20% procent, to je přesně ten časový buffer, díky kterému se nám podaří bez stresu a velkého shonu zvládnout nepředvídané a neočekávané události. Tohoto nepřítele nelze porazit, dá se jen najít způsob jak s ním vycházet, a když se to naučíte, už vás nikdy nezastihne nepřipravené.

Apropo pojmy jako nepředvídatelnost, nejistota, nejasnost. To jsou pojmy, kolem nichž chodíme s určitým respektem, možná občas trochu i s nevolí. Je to logické. Žijeme v tzv. Newtonovském vesmíru, kde vše má svou příčinu. A důsledek, podle této zákonitosti by se vše mělo dát vypočítat a nemělo by na tomto světě být nic nejisté, nic nepředvídatelné a nejasné. Jenže náš svět se nevejde do škatulky vědy, která chce vše spočítat a předvídat. Naštěstí i věda se učí a začíná s pojmy jako nejednoznačnost, nejasnost, nejistota, používat ne v jejich filosofických kategoriích, ale spíše čistě vědeckých. To je zajímavý odklon od tradičního pojetí světa, jako mechanického strojku, kde se vše dalo vypočítat, spíše k pohledu, který svět vnímá jako neustále plynoucí tok událostí, a pracuje spíše s pojmy možnosti a pravděpodobnosti, než jistoty. Nejistota tedy není už jen osobní, subjektivní charakteristika. I když, zde sice jiné pohledy, ty vědecké, jsou, přece jen nás bude zajímat, ten náš, čistě osobní pohled. A z tohoto pohledu je nejistota tak trochu parazit. Nemáme z ní dobrý pocit, zanechává v nás pochybnosti, nedává nám pevnou půdu pod nohama, je to něco, co nemáme rádi, občas jsme z toho až zoufalí, protože nevíme, čeho se máme chytit. Naše přípravy nemohou být dokonalé, protože se všechno mění a nikdy se nám nepodaří postihnout všechny události a faktory, které budou dění kolem nás ovlivňovat. Proto se například různé neštěstí a tragédie budou neustále stávat, protože svět sám o sobě je tak nepředvídatelný, že ani ty nejdokonalejší přípravy nedokážou zabránit tomu, aby se něco stalo, prostě se to bude stávat i nadále navzdory všemu úsilí.

Život v nejistotě. Na jedné straně je to něco čeho se děsím, na straně druhé, když to promyslíme do detailu, je to život, který je svým způsobem svobodný. Ale jak to už bývá, žádné krajní polohy nejsou velmi žádané. Ale zauvažujme na okamžik nad touto věcí: buddhistický mnich, který žije přítomným okamžikem. Nesvazuje ho žádná minulost, netrápí se nad budoucností, neplánuje. Jeho život není skokem mezi jednotlivými políčky v kalendáři, je to spíše běh řeky, která přirozeně kopíruje břehy. A tady pozor, napsal jsem, kopíruje břehy řeky, nenapsal jsem, vylévá se z břehů, což v tomto případě znamená, že i tento mnich má ve svém životě určitou strukturu, kterou se řídí ale ve srovnání s námi, by to ale vypadalo, jakoby jeho život byl řeka vylitá z břehů. Ve srovnání s námi je jeho "plánování" na světelné roky vzdálené našemu klasickému plánování.

Nemá však smysl porovnávat nesrovnatelné, jde o to, z představy si vzít ono zakotvení v přítomnosti, zaměření se na přítomný okamžik. Mnoho problémů v time management není způsobeno tím, že bychom neměli zvládnuté různé nástroje a paradigmatu, ale spíše tím, že nedáváme pozor na to, co se kolem nás děje, nejsme plně soustředění na naše činnosti. To pak vede k tomu, že děláme zbytečné chyby, které pak musíme napravovat a tím ztrácíme zbytečně čas. A to nemluvím ještě o kvalitě našeho života, protože neustálé přehrabování se ve vzpomínkách, nebo nekonečné plánování toho co bude, nám znemožňuje to jediné, skutečné a ryzí. Žití tady a teď. A možná se to bude někomu zdát jako paradox, ale právě žití tady a teď má pozitivní dopad na vylepšování a postupné zvládání našeho time managementu.