Jaké jsou problémy s podzemní vodou?

Možná vás trápí stejný problém. Půdu máte hned pod povrchem zamokřenou, protože vysoká hladina podzemní vody ji zásobuje vláhou víc, než třeba.

Co se s tím dá dělat?

Existují sice vysloveně vlhkomilné rostliny, které se přizpůsobily nadbytku vody v půdě, ale těch se pěstuje v zahrádce pouze několik druhů. Proto pokud je zamokření opravdu příliš velké a trvalé, spíše než přizpůsobovat výběr rostlin, bude lépe upravit půdní podmínky. Ty můžeme s úspěchem změnit, musíme však nejprve vědět, o jaký druh zamokření jde. Může být totiž povrchové i podzemní, přičemž obě příčiny se mohou projevit dočasnou nebo trvalou hladinou podzemní vody blízko pod povrchem půdy.

Povrchové zamokření

Hladina podzemní vody v povrchově zamokřených půdách je často jen dočasná a vzniká během deštivé podzimu nebo na jaře při tání sněhu. Trvalou hladinu podzemní vody vytvářejí vývěry a prameny. Takovou vodu často nazýváme odborně i Podkožní, podpovrchová. Povrchové zamokření tedy způsobují nadměrné deště spolu s nepropustnou vrstvou v půdě, obvykle do jednoho metru od jejího povrchu. Takovou vrstvou je v hnědozemě, a pseudoglejích horizont s nahromaděným jílem. Navenek ho můžeme rozpoznat podle rezavých a šedých skvrn, díky čemuž se v průřezu podobá mramor.

Podzemní zamokření

Při podzemním zamokřená půdy je zdrojem nadbytečné vody povrchový tok nebo vodní nádrž. Z nich voda proniká přes propustné vrstvy do velké vzdálenosti od zdroje. Takto je často zamokřená půda v celé říční nivě nebo pobřežní jezerní zóně. I v tomto případě se může stupeň zamokření měnit, a to podle toho, jak kolísá hladina vody v potoce, řece či vodní nádrži. Silně zamokřená půda je tehdy, když hladina podzemní vody je větší část roku blíže než půl metru od povrchu. V takovém případě totiž vzniká v půdě šedá klihové vrstva. Slabší zamokřená má hladinu podzemní vody v hloubce půl až jeden metr. Nezamokřené půdy mají hladiny hlouběji než jeden až dva metry, v závislosti na zrnitosti. Zamokření totiž vyvolává i vzestup vody z hladiny podzemní vody, v písčitých půdách je to do výšky půl metru, v hlinitých jeden metr a jílovitých dva metry.

Jak si poradit se zamokření?

Způsobů je několik. Na odvodnění se používají vododržné zábrany, vsakovací pásy, povrchové žlaby, rýhy a kanály, jakož i podzemní drény. 1 Vododržné zábrany jsou vlastně jílovité, betonové nebo plastové stěny, které budujeme až do hloubky nepropustné vrstvy v půdě. Plastové fólie nejsou velmi vhodné, protože se často trhají nebo jejich poškozují živočichy a kořeny rostlin. V zahrádce můžeme vododržnými zábranami ochránit půdu zejména před zamokřením z potůčku či jezírka. 2 Vsakovací pásy budujeme v zahrádkách, které nejsou na rovině. Opodstatnění mají zejména na jaře při tání sněhu nebo v létě po prudkých lijácích, když povrchová voda stéká ze svahu. Příkladem je vinohrad, kde se v horní části svahu vykope kanál nebo rýha a zasype se štěrkopískem. Voda ze vsakovacího pásu se odvádí pod chodník nebo mimo porostů rostlin. Jak vsakovací pás může posloužit i chodník z dlaždic uložených na dostatečně hrubé drenážní vrstvě ze štěrkopísku a izolované od půdy hrubou plastovou fólií. 3 Povrchové žlaby, rýhy a kanály plní podobnou úlohu jako vsakovací pásy. Voda v nich však odtéká po povrchu zpevněného dna. To můžeme zpevnit plechem, plochými kameny, dlaždicemi nebo drnem. Navíc toto povrchové odvodňování ochraňuje zahrádku i před případnými povodněmi. Vyústění žlabů, rýh a kanálů je vždy mimo zahrádky, nejlépe do blízkého potůčku. 4 Podzemní drény jsou z plastových perforovaných trubek, vzácněji ze dřeva nebo kamene. V hloubce 0,8 až 1,5 m pod povrchem jejich ukládáme na dno vykopané rýhy. Musíme však dodržet alespoň mírný spád směřující k betonové sběrně. Spád má být nejméně 2 až 4 mm, ale nejlépe 10 až 30 mm na 1 m délky. Trubky obložíme keramickými střepy, různými úlomky či kousky gumy a pod ně podložíme polyetylenovou fólii. Nakonec jejich zakryjeme drnem a zasypeme zeminou. Vzdálenost drénů je v písčitých půdách asi 5 m, v jílovitých jen 2 m.

Jak dál?

Odvodněna půda má vyšší, takže při hnojení se živiny rychleji ztrácejí v hlubších vrstvách. Proto dusíkatými a draselnými hnojivy hnojíme častěji, ale v nižších dávkách než na běžných půdách. Kromě toho nehnojíme těmito hnojivy v pozdním podzimu. Zkusíme půdním podmínkám alespoň částečně přizpůsobit výběr rostlin a vysadíme i takové, které mají rády hodně vody. Z ovocných dřevin přednostně pěstujeme zakrslé druhy, protože ty mají mělký kořenový systém. Pokud máme v zahrádce přirozený pramen vody nebo potůček, využijeme ho na vybudování kaskád a jezírek. Přímo v potůčku a kaskádách však vodní rostliny nepěstujeme, ale vlhkomilným rostlinám olemuje raději jejich břehy. Při pěstování vlhkomilných a vodních rostlin respektujeme výšku hladiny vody i nad kořeny rostlin. Odvodňovacími kanálky stabilnější udržujeme v zahrádce hladinu vody.