Jak vychovávat dítě ve vícegenerační rodině

Při výchově dětí se v některých rodinách stává, že rozhodující slovo nemají rodiče, ale prarodiče. Děti potom zažívají dvojí výchovu a ve skutečnosti neví, koho poslouchat. Nastávají i situace, kdy si vyloženě protiřečí.....

Kdo je tedy pánem v domě?

Do jaké míry mají prarodiče právo zasahovat do výchovy vlastních vnoučat? Jaký dopad to má na samotné děti? Nemožnost mít vlastní bydlení nutí nejen u nás mnohé mladé rodiny k tomu, aby po svatbě zůstávaly žít v rodičovském domě. Apriori, nejde o patovou situaci - žili tak generace před námi a budou i po nás. Některým rodinám tento model soužití vyhovuje, protože dokáží z něj vytěžit. Možná je to i proto, že se vyhnou tzv.. syndromu prázdného hnízda.

Jednou to muselo přijít ...

Ačkoli to každý otec či matka ví, přece jen, pokud daný moment nastane, mnoho rodičů to zaskočí. Osamostatnění vlastního dítěte může přinést do zažitého způsobu životu, podmíněného věkem, ve kterém se vše nové přijímá jaksi hůře, pořádný vítr. S přibývajícími lety se totiž mimo jiné mění i postoje stárnoucích rodičů k vlastním, už dospělým dcerám či synům. Odchodem dětí tak může u rodičů vytvořit pocit "prázdného hnízda". Na jedné straně je to uvolnění a svoboda, na straně druhé osamělost a prázdnota. Zejména u žen, pro které byly děti smyslem života, se může snadno navodit falešný stav, že už není proč žít. Dny se stávají stereotypní, jsou bez náplně a radosti. Naopak to ale může vést i ke falešnému zidealizování si vlastních potomků s cílem získat je zpět ...

Zeť a snacha

Změna přináší vítr i ve vztazích - odchodem dětí z domu se mohou vazby s rodiči zeslabit, nebo i zesílit, svoboda totiž mění i samotné děti a jejich pohled na rodiče. Psychologové tvrdí, že příchodem zetě nebo snachy do rodiny, zvláště pokud žijí všichni v jedné domácnosti, dochází ke specifickému stavu. Otec nebo matka se mohou dostat do pozice, kdy se na svého zetě či snachu začnou dívat tak, jak by si ho vybrali (nebo i nevybrali) oni sami. Někteří rodiče nedokáží překlenout to, že jejich vlastní, už dospělé dítě, je najednou odsouvá na druhou kolej. Rady, zkušenosti zúročené lety a vlastně všechno, co dříve probírali spolu, pomalu není. Dokonce novinky, které dosud věděli jako první, se nyní (pokud vůbec) dozvídají až jako druzí. Partner jejich dítěte se stává konkurencí. Často se pak dostávají do vnitřního rozporu vůči němu jako novému členu rodiny. Navenek se mohou snažit o dekorum, ale jakýsi nedefinovatelný a nepřiznaný pocit křivdy může v nečekaných momentech při běžných nedorozuměních vyústit do otevřených konfliktů.

Ne každý rodič dokáže akceptovat manželství vlastního dítěte

Snaha zasahovat do něj, neustále prosazovat vlastní názory typu "když jsme my s tvým otcem (s tvou mámou) byli mladí ..." nepřináší klidné soužití. Rodinná psychologie doporučuje rodičům v této pozici následující:

• snažit se přijmout partnera svého dítěte, nebo ho alespoň akceptovat
• uvědomit si, že mají rodiče právo (avšak nikoli povinnost) zasahovat do manželství svého dítěte
• nevnucovat své rady, zkušenosti, postoje - nemá to rád žádný člověk (nejen mladý)
• rozumně si určit hranice společného soužití, zvláště jsou-li v rodině děti

"Vždyť ty jsi ještě děcko!"

Snad není rodiče, který by si tímto "testem rodičovství" neprošel. Ne vždy se však za radami prarodičů musí skrývat zlý úmysl. Někdy se stává, že prarodiče často vidí své děti jako nezralé pro výchovu jejich dětí. Proto shazují autoritu matky nebo otce a v rodině není jasné, kdo vlastně určuje pravidla. Pokud jsou děti malé, neuvědomují si, že jsou "kamenem sváru". Pokud však vyrostou, nic jim neujde. Snadno pak přestávají mít respekt vůči vlastním rodičům. Zároveň jim však vadí, když je babička či dědeček poučují, pomlouvají jejich rodiče a když se "montují" do jejich života, např.. v období puberty. Na druhé straně, pro mnohé otce a mámy jsou prarodiče ideálními pečovateli jejich dětí. Je k tomu hned několik důvodů: mají k děťátku vztah, pokud jsou v důchodu a bývají nablízku, mají téměř vždy čas a netřeba jim za to platit, což je pro mnohé mladé rodiny nezanedbatelným přínosem. Pokud jsou v rodině dobré vztahy, je to vynikající. Prarodiče jsou pro dítě studnicí moudrosti a lásky. Může se však stát, že převezmou jakoby "rodičovskou roli" a v nejlepší víře, že všechno konají pro dobro vnoučat, znejišťují pozici rodičů. Často si vnoučata "kupují" nepřiměřenými suvenýry, ruší zákazy a nepříjemné povinnosti a takto bojují o jejich přízeň. Tento boj však nemá vítěze. V první řadě by neměly zasahovat do výchovy jako takové, moralizovat, poučovat, neboť i tak je to neúčinné. Mohou citlivě zakročit pouze tehdy, pokud o to rodiče požádají. 

Role prarodiče

Není biologicky podmíněná. Přichází s věkem, který může zkrášlit, ale i naopak, ztížit jeho prožívání. Vnoučata mohou mít pro prarodiče často větší hodnotu než jejich vlastní děti. Lépe řečeno, mnozí rodiče se skutečně - osobnostně, zralostí a citově - stanou rodiči až když mají vnoučata. To, co poskytují jim, nedokázali z různých příčin (pracovní zaneprázdněnost, nepřipravenost na dítě ap.) dát vlastním dětem. V takových okamžicích se narození vnoučat stává novým smyslem života, nebo jakousi druhou šancí napravit chyby dávno minulé. Babičky a dědečkové mají nezastupitelné místo ve výchově. Pohled na svět zúročen lety zkušeností jejich dětem chybí. Vnoučata se přes své prarodiče mohou na život kolem sebe dívat z jiné perspektivy. Vztah k vnoučkovi je jiný, než byl kdysi vztah k vlastnímu dítěti. Je více emocionální, poskytuje pro dítě jinou kvalitu stimulace. Prarodiče jsou klidnější, mají méně jiných zájmů, a proto se dítěti ochotně věnují. Obecně jsou méně autoritativní a pohlcující. Produktivní život je už za nimi a nemají stresy z toho, co všechno by měli ještě stíhat. Jsou ochotni se více obětovat a mají i tendenci rozmazlovat a být méně kritičtí. Tím, že kladou důraz na jiné hodnoty a normy, předávají svým vnoučatům prostřednictvím svých zkušeností a společných aktivit i určitou tradici,

Jak předcházet "dvojité výchově"?

• Prarodiče by se neměly v žádném případě vzdát osobního života.
• Nejsou povinni být neustále k dispozici svým dětem a dnem-nocí se starat o vnoučátka. Jsou přece prarodiče, a ne rodiče ...
• V případě začínajících nedorozumění je dobře stanovit si jasná pravidla. Pokud je obě strany respektují, mohou bez konfliktů a nedorozumění vychutnávat první krůčky a slůvka děťátka. Babičky bez pocitu neužitečnosti a mámy bez pocitu špatného svědomí.
• O tom, co se oběma stranám nelíbí, je dobré otevřeně, avšak s úctou a respektem mluvit (samozřejmě, ne před dětmi).

Tři groše

Tak jak se od dnešních rodičů stále více požaduje, aby respektovali soukromí vlastních dětí, je nutné, aby v třígenerační domácnostech měli své soukromí i prarodiče. Děti, rodiče i babička by měli mít samostatné pokoje, samostatný prostor na seberealizaci a odpočinek. Jen tak lze zohledňovat potřeby všech a zároveň vytvářet vhodné prostředí pro dobré soužití. Pohádka o moudrém sedlákovi, který jeden groš splácel svým rodičům, druhý investoval do vlastních dětí a z třetího žil, je aktuální i dnes. V takovém postavení je vlastně každý rodič, a to nejen co se týče financí, ale i citového prožívání. Být zadobře se svými rodiči, dětmi a samozřejmě mít vyrovnaný vztah i se svým partnerem není vždy snadné. Společným cílem by však měla být snaha o upevnění rodinného hnízda. Otcové a mámy by si měli uvědomit, že výchova jejich dítěte či dětí je především jejich záležitostí. Prarodiče jsou v životě vnoučat nedílnou součástí. Obohacují jejich život svým nahlížením. Ale je na rodičích, aby se jim podařilo skloubit jednotlivé vztahy. Jen tak se mohou všichni vzájemně respektovat. A děti budou vychovány v klidné, bezpečné a harmonické domácnosti.