Podobně jako u fotografických objektivů i dalekohled je vždy o kompromisu mezi rozměry, hmotností a optickými vlastnostmi. Pohled přes kvalitní optiku je lákavý, ale často se stává, že vysněný dalekohled po koupi a opadnutí prvotního nadšení začne překážet a místo v batohu zůstává ležet doma - je totiž příliš velký a těžký na běžnou turistiku, kde je třeba nést plno jiných, potřebnějších věcí. Proto je opravdu dobré zvážit, jak velký přístroj je člověk ochoten vláčet vedle proviantu, oblečení a fototechniky po horách. Na první pohled sice nějaké to kilo navíc nepůsobí problematicky, ale dalekohled s pouzdrem zabere dost místa a spolehnout se na permanentní nošení na krku, či v pase také není nejlepší řešení. Vždy je lepší menší přístroj v ruce, než kvalitnější a rozměrnější doma. Hmotnosti kompaktních modelů se pohybují od 150 do 300 gramů, větší typy často přesáhnou i hmotnost jednoho kilogramu, vše v závislosti na kvalitě použité optiky a mechanického provedení.
Toto na pohled stavební otázky skrývají dva běžně dostupné typy konstrukce optických hranolů dalekohledů. Jsou snadno rozeznat podle vnějšího tvaru přístroje. Střešní typ (v cizojazyčné specifikaci "roof" případně "dach") je charakteristický dvěma přímými spojenými "trubkami", kde objektiv i okulár leží v jedné ose v každé z nich. Známější Porro hranol dává aparátu typický "lomený" tvar, který je pravděpodobně tím, co si člověk pod pojmem dalekohled jako první představí. I když se to nezdá, střešní konstrukce tvořená tubusy výrobně složitějšími. Jinak řečeno, u kvalitativně stejných přístrojů bude ten se střešním hranolem obvykle dražší. V zásadě neexistuje doporučení, co je lepší - střešní konstrukce jsou často o něco skladnější, Porro někomu lépe sednou do ruky.
Magická čísla 8x40, 10x25 a podobně jsou zřejmě tím, co kupujícího nejvíce upoutá na první pohled. Stručně shrnuto - první číslo hovoří o zvětšení optické soustavy, druhé je průměr vstupní čočky objektivu (přes kterou vchází do přístroje světlo) v milimetrech. Zvětšení vyjadřuje, kolikrát bude pozorovaný objekt větší oproti skutečnosti. Čili, například při 8 násobném zvětšení se pozorovateli bude objekt vzdálený 800 metrů jevit přibližně stejně velký, jako by byl vzdálen pouhých 100 metrů. Pozor, tento údaj není možné srovnávat s fotografickými zoom objektivy (např. zoom 3x). U nich totiž jde o poměr mezi hraniční ohniskovou vzdáleností objektivu (o přibližně trojnásobném zoomu říkáme např. při rozsahu 28-85mm). V případě dalekohledů je to skutečné optické zvětšení objektu oproti jeho běžné velikosti. Pokud chceme získat přibližnou analogii se světem fotografie, stačí si uvědomit, že při běžném kinofilmovém fotoaparátu poskytuje standardní 50mm objektiv zhruba "přirozený" pohled. Tedy dalekohled s 8násobným zvětšením nabídne asi stejné přiblížení jako objektiv s ohniskovou vzdáleností 400mm (= 8x50mm).
Při volbě zvětšení platí, že méně bývá někdy více. Hlavní problém představuje schopnost udržet dalekohled v ruce pro komfortní pozorování bez roztřesení obrazu. Z mých i zprostředkovaných zkušeností je pro malé kompaktní dalekohledy vhodné maximální zvětšení 8x, v případě větších a stabilnějších aparátů 10 až 12x. Větší zvětšení si již vyžadují stativ a pro běžné turistické pozorování z ruky jsou nepohodlné. Proto pozor, pokud prodejce opěvuje lehký 250 gramový malý dalekohled s 12 násobným zvětšením - v prodejně obvykle není možnost vyzkoušet pozorování vzdálených objektů a velké zvětšení přináší i další nevýhody, o kterých bude řeč později.
Podobně jako fotografické objektivy, i dalekohledy mají svou světelnost. Články o světelnosti relativní, šero (twilight) faktoru, či vstupní pupily je možné najít na internetu. Myslím však, že pro účely běžného turisty stačí vědět, že čím vyšší hodnota, tím lepší pozorování za horších světelných podmínek. Obecně světelnost klesá se stoupajícím zvětšením dalekohledu, jakož i s klesajícím průměrem vstupní čočky objektivu. Tento průměr se většinou pohybuje od 20 do 50mm podle typu a že větší je v tomto případě lepší. Opět zde vyvstává otázka rozměrů a hmotnosti přístroje.
Je dobré ještě zmínit zoom dalekohledů s proměnným zvětšením, které sice vypadají lákavě, ale cenou za jejich univerzálnost jsou kromě vyšší hmotnosti i ústupky v obrazové kvalitě, světelnosti a šířce zorného pole.
Dalším důležitým parametrem je tzv. zorné pole (field of view). Udává, jak široký výsek je viditelný při pohledu dalekohledem v určité měrné vzdálenosti. Tato měrná vzdálenost je obvykle 1000 metrů (někdy může být údaj ve stopách a yardech). Z osobní zkušenosti doporučuji minimum kolem 100 na 1000 metrů. Při užším zorném poli je často problematické najít a udržet pozorovaný objekt v záběru. Obecně, šířka zorného pole klesá s rostoucím zvětšením a s klesajícím průměrem vstupní čočky přístroje.
Pokud nosíte permanentně brýle, jejich skládání při každém pozorování umí být velmi otravné, proto je dobré vybírat přístroj uzpůsobený k pozorování s nimi a právě na tento faktor se často zapomíná. Parametr "oční reliéf" ("eye relief" nebo "eye point"), známý rovněž z fotografických přístrojů, udává v milimetrech maximální vzdálenost oka od okuláru, při které je ještě pozorovatel schopen vidět celý obraz bez tmavých okrajů. Pro pozorování s brýlemi doporučuji volit přístroje s minimálním reliéfem 15mm, ideálně však okolo 17mm. Problém příliš nízkého reliéfu mají hlavně malé kompaktní dalekohledy. Oční reliéf se také snižuje s rostoucím zvětšením dalekohledu.
Z praktického hlediska je dobré, pokud je dalekohled odolný alespoň vůči stříkající vodě (water resistant) např. pro případ deště. Je na individuálním zvážení, zda se vyplatí koupit vodotěsné (většinou dusíkem plněné) přístroje, které jsou dražší, ale poskytnou jistotu i v případě nechtěné krátkodobé koupele v potoce. Na ochranu před počasím je dobré zkontrolovat, zda je optika aparátu chráněna krytkami a jaký je způsob jejich uchycení pro zabránění ztráty. Znevýhodněné jsou zde malé kompakty, které jsou nepochopitelně často vybaveny jen krytkami okulárů, ne však objektivů.
Jak již bylo zmíněno, koupě dalekohledu je v konečném důsledku silně individuálním rozhodnutím a závisí na potřebách jednotlivce. Záměrně jsem se věnoval v článku pouze problematice binokulární z pohledu běžného turistu, bez speciálních nároků na pozorování divoké přírody, hvězd a podobně. V obchodech je dostupné značné množství přístrojů od jednoduchých "noname" přes běžné značkové modely, až po sofistikované aparáty s integrovaným stabilizátorem obrazu. Protože klasický dalekohled na rozdíl od většiny digitálních "zázraků" dnešní doby nepodléhá morálnímu zastarávání a nevyžaduje ani specializovanou péči, je to koupě opravdu minimálně na dlouhé roky používání, pokud ne na celý život.
Myslím si, že pro běžné použití (tedy hory, pěkné a slunečné počasí) velmi dobře poslouží i kompaktní modely 8x25 a podobně. Jsou malé, lehké a za dobrého počasí nepřekáží jejich horší světelnost. Jediným problémem může být zmiňovaný nízký oční reliéf, ale i v této kategorii se dají najít výjimky. Střední typy, 8x35, případně 8x40 nabízejí větší komfort v podobě jasnějšího obrazu i za horších světelných podmínek, lépe prokreslený obraz a široké pole záběru, problémem však mohou již být jejich závažnější rozměry. Větší typy jako 10x50 či 12x50 jsou vhodné spíše pro nadšence, kteří najdou místo v batohu i pro tento rozměr, ale při rekreačním využití a hlavně nošení na delší túry je třeba si jejich koupi dobře promyslet.
Co se týče značek, pokud je možnost srovnání aparátu před koupí mimo přítmí prodejny, využijte ji. Často je velký rozdíl mezi výrobky renomovaných výrobců a méně známých značek nejen v ceně, ale zejména v barevném kontrastu a ostrosti obrazu (kvalitní antireflexní vrstvy také udělají své) - toto bohužel často člověk zjistí až venku na denním světle, kde se slabosti i přednosti projeví naplno.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez předchozího písemného souhlasu zakázáno.
Stránka Naše návody používá cookies. Více informací zde.