Slovo člověk / něm. Mensch / poskytuje díky moudrosti jazyka cenný návod. Německá podoba slova pochází ze sanskrtu: MENUSCHIA - vyslovuje se jako Mensch.
Jméno vždy označuje osobu, v tomto případě to znamená myslícího ducha schopného rozpoznat zákon. Porušením zákona vzniká disharmonie, jejíž viditelným znakem je nemoc. Příčinou každé nemoci je myšlení. Stav našeho těla je pouze viditelná informace o druhu a způsobu našeho myšlení.
Když se díváme na svět, vidíme bezpráví, nemoci a utrpení. Je to tak jasné, že to nikdo nezpochybňuje. Nemoc a utrpení jsou pouze poselstvím a přirozeným důsledkem zneužívání tvůrčí energie člověka. Neexistuje místo na rozdělování osudu, každý dostane to, co si zaslouží. Všichni máme nějaký osud a snášíme ho více méně trpělivě. Málokdo si alespoň někdy nepoloží otázku, proč žije v takových okolnostech, jaké jsou jejich příčiny a zda a jak by se daly změnit. Jen co to uděláme, zjistíme, že máme osud, jakož i možnost kdykoliv jej změnit, ve vlastních rukou. Můžeme se o to navenek jakkoliv usilovat, ale musí to jít zevnitř. Osud se dá změnit pouze v našem myšlení. Okolnosti odrážejí myšlení jako zrcadlo. Nemoc tedy poznáváme jako požehnání a uzdravení jako úkol.
Řeč těla je nejpoužívanější jazyk na světě, neboť vlastní tělo s námi ustavičně promlouvá a nezáleží na skutečné mateřštině. A přece tímto jazykem už téměř vůbec nemluvíme, ačkoli porozumět vlastnímu tělu je v člověku zakotveno jako pradávná vědomost, která čeká jen nato, abychom ji opět zaktivizovaly. Teprve, když této řeči opět porozumíme, můžeme rozluštit v něm ukrytou životní roli. Každá nemoc je totiž úkol ne trest. Vždy se v ní skrývá dar, příznak, nabídka, možnost dostat se o krok blíž ke své individuální evoluci. Nemoc patří ve škole života do učebních osnov, neboť se jejím prostřednictvím učíme najít krok na cestě k sobě samým. A nemoc nás nutí, abychom ten krok opravdu udělali. Indičtí mudrci tvrdili, že i AVIDYA, tedy nevědomost, je určitá vina, protože člověk nemůže udělat potřebné věci, dokud o nich neví. Týká se to zejména nejdůležitějšího nástroje, lidského těla.
Lidé si všude stěžují na nemoci a vyhledávají okamžitou, nebo alespoň rychlou pomoc prostřednictvím léků a léčení. Ale zároveň odmítají udělat jediné, co je správné, měnit zejména své myšlení, cítění a jednání, protože je to nepohodlné a namáhavé. Myslí si, že si splní povinnost, když zaplatí lékaři. Většina lidí stále věří, že nemoc je tělesná porucha, která jednoho člověka postihne náhodou a jiného stejně náhodou obejde. Nemoc se však stává "nutností" zásluhou našeho chování. Má jediný smysl, sice upozornit nás na nesprávné chování a současně nám umožnit, abychom si upravili nesprávný, disharmonický život, případně nás k tomu přinutit. Nemoc někdy tvrdě zasáhne dříve, než to pochopíme.
Když uvedeme do pořádku své myšlení, cítění a jednání, dostaví se i tělesný řád. Prostřednictvím nemoci nám organismus oznamuje nejen to, že jsme se vydali špatným směrem a měli bychom změnit cestu, na níž se nacházíme, ale druhem příznaků nám přesně ukazuje, kde je nějaký problém a co je třeba dělat, abychom se zcela uzdravili. Proto skutečné uzdravení vždy vede k novým poznatkům a rozšíření vědomí. Kdyby člověk už nemohl onemocnět, byla by to nejtěžší možná nemoc, protože by zůstal bez informace o svém chybném řízení a neměl by příležitost udělat změnu. Někdy dříve, nebo později, začne člověk hledat cestu k lepšímu pochopení svého života a sebe samého.
Vyléčit člověka proto neznamená dopomoci mu k nastolení starého stavu, neboť právě ten způsobil nutnost nemoci. Nejlepší lékař a nejdražší medicína může léčbu pouze příznivě ovlivnit. Skutečné uzdravení poskytuje léčivá síla přírody, která začne působit okamžitě po odstranění překážky v chování. Opravdové léčení proto vždy vede k novým poznatkům a tím k rozšiřování vědomí.
Autor: Martina DvořákováJakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez předchozího písemného souhlasu zakázáno.
Stránka Naše návody používá cookies. Více informací zde.