Jak reagovat na neustálé otázky dětí?

Nemohli jste se dočkat, až vaše děťátko vysloví první slůvko a nyní nevíte, jak tok jeho otázek zastavit? Proč se vlastně dítě stále na něco ptá? A na co nejčastěji?

Co je to? (od 1 roku)

Když malé dítě zjistí, že každá věc, každá osoba, každá činnost, vlastně všechno na světě má své "jméno" a dá se nazvat jedním slovem, chce nyní pro vše, co ho napadne a zdá se zajímavé, znát jméno, název. Proto klade neustále tuto otázku. Nejdříve pravděpodobně pouze ukáže prstem na nějakou věc nebo osobu, která je v jeho blízkosti, se zkoumavým pohledem, později k tomu přidá "Toto? Tohle? ", A nakonec" Co je to? "Nebo" Jak se to jmenuje? " Tato otázka však v sobě obsahuje mnohem více. Dítě chce vědět (kromě názvu) i to, jaký význam má věc, na kterou se ptá, pro něj samotného. V podstatě se tedy ptá:

• Jak se to jmenuje?
• Co mohu s touto věcí / osobou atd.. dělat?
• Co bude tato věc / osoba atd.. dělat se mnou?
• Co tato věc / osoba bude dělat beze mě, sama nebo s jinými?
• A vždy připadá v úvahu i otázka: Co je z toho příjemné a co ne?

Co to ​​děláš? (Asi od 15. měsíce)

Dítě brzy pochopí, že každá lidská činnost má svůj význam, smysl, cíl. Pokud samo tyto souvislosti nerozpozná, ptá se na to. Nejdříve zjednodušeně: "Mami?", později: "Mami dělá?" apod. Přesněji to ještě neumí vyjádřit. Odpověď, která popíše pouze hlavní průběh činnosti, kterou dítě na vlastní oči vidí (např. píšu, peru ...), však brzy nebude stačit. A dítě bude opakovat svůj dotaz, dokud se nedozví, co to má s ním do činění, příp. dokud mu máma nebo nějaká jiná osoba neumožní udělat stejnou činnost (vzít papír a tužku a dovolit mu psát, nebo vhodit nějaké věci do pračky). Proto v tomto věku slyšíme často: "Já! I já! "Čím je dítě starší, tím více čeká na svou otázkou odpověď: Co to ​​tam máma píše a komu, proč? Jak to ta pračka dělá, že z těchto špinavých věcí budou čisté?

Co ještě? (Od cca 18 měsíců - když dítě začíná rozlišovat slovní druhy)

Z již získaných zkušeností, otázek a myšlenkových pochodů dítě pochopí, že některé věci, osoby, zvířata mají mnoho společného, ​​ale na druhé straně je zde i mnoho rozdílů. Proto se chce dítě nyní dozvědět podrobněji:

• Co všechno je podobné?
• Do jaké míry jde podobnost?
• V čem jsou rozdíly?

Chce stále ještě názvy, pojmenování, přesné výrazy pro všechno. Různorodost světa si dítě postupně zařazuje do skupin. Poslední krok tohoto procesu je fakt, že dítě samo od sebe řekne "mnoho knih, hodně dětí, hodně stromů", zatímco dříve říkalo jen "ještě jeden strom, ještě jeden, ještě jeden ..." Kromě toho každá činnost sestává z množství podrobnějších činností. Na tyto se dítě ptá, pokud na jeho otázku "Co to děláš?" Navazuje "A co ještě?".

A pak co? (Od cca 2 - 2,5 roku)

Nyní dítě zažívá mnohem častěji, že osoby a věci z jeho zorného pole mizí, někdy znovu přijdou a někdy ne. Ono tuší, že tyto věci a osoby existují, nezmizely úplně, ale samostatně někde žijí a dělají, co do té doby ještě vnímalo úplně jinak. Proto se první otázky "A potom?" Vztahují na to, co bude dělat máma nebo táta nebo jiná osoba z rodiny, pokud nebude přítomno, neboť půjde např.. spát nebo dotyčná osoba odejde z domu. Chce vědět přesně a do podrobností, co všechno se stane, jak to bude pokračovat, dokud se opět nebude moci osobně účastnit činnosti. Je mu tedy jasné, že některé věci a události nekončí. Ale pomalu začíná tušit, že někdy nějaký konec bude. A to sleduje touto otázkou. Avšak to, že dítě chce, aby příběhy a pohádky neustále pokračovali, svědčí o tom, že by bylo nejraději, kdyby vůbec žádný konec nebyl. I věty na konci pohádek jako "Žijí dodnes, pokud nezemřeli" nebo "A pak žily ve štěstí ve svém království" odpovídají dětské požadavku.

Rodiče, kteří tedy odpovídají dětem, by si měli pomoci tím,

že řeknou: "A teď je konec. Vše půjde znovu. "(Např. denní režim) nebo" A teď končím vyprávění příběhu, jak to bude pokračovat, si už musíš vymyslet sám. "Tím se dítě učí, že člověk si může stanovit hranice, úseky v neustále plynoucím životě, kromě toho, že v tomto plynutí existují opakující se události, ale i přirozené zlomy. Na tyto rozdíly ve všem se bude ptát, když se  jeho otázku "A potom?" Změní na "A dnes?" Nebo např.. "Co budeš dělat  dnes?" V každém případě bychom měli v tomto čase dětem poskytnout mnoho příběhů na výše popsaný způsob. Zároveň je tento věk obdobím, kdy se dítě učí rozpoznávat a na základě vlastních zkušeností chápat, že události a činnosti mají své následky a důsledky. "Prší, proto dnes nejdeme na procházku." Nebo "...., proto si vezmeme deštník." - "A potom?" - "Nezmokneme." Šálek spadl na zem a rozbil se. "Teď z něj nemůžeš pít." - "A potom?" - "Teď musí maminka utřít podlahu a posbírat střepy a vytáhne ti nový hrnek." "Maminka a tatínek jdou pryč. Proto tě dnes uloží babička do postele. "-" A potom? "-" Pak ti přečte pohádku. "-" A potom? "-" Hezky usneš. "-" A potom? "-" Pak se tatínek s maminkou vrátí, babička půjde domů a budeme spinkat všichni spolu. " Toto je vlastně začátek období, kdy si dítě uvědomuje, že existují různé možnosti a začne si přestavovat: "Co se stane když ...?" - "A potom?"

Kde je to? (Co se to děje?) (Od cca 2 - 3 let)

Díky každodennímu životu a odpovědím na otázky "a pak ...? si dítě uvědomuje, že existují různá místa, které hrají důležitou roli pro lidi, věci a události.
Pokud dítě zná místo osobně, např.. supermarket, dětské hřiště, park, nábřeží, dům prarodičů, stačí mu pouze označení místa jako odpověď. Pokud jde ale o místa neznámé, které dítě osobně nezná, potřebuje podrobné popisy a vyprávění, aby si ho dokázalo představit jako místo událostí, činností a zážitků.Takovými místy jsou pro děti i roční období, jako i minulost a budoucnost: "V létě to vypadá tak a tak a můžeme dělat to a to.Naproti tomu to v zimě vypadá tak a tak. "Stejně je to se světy, které dítě zažívá v noci ve snu nebo v pohádkách, fantastických příbězích, obrázkových knížkách či filmech. Všechno jsou to pro něj prostory, místa, kde se něco děje. Dítě už má následující zkušenosti:

• Toto existuje jen u nás.
• Toto jen ve filmu.
• To jen ve snu.
• To jen v pohádce.
• Toto jen když byla máma malá apod.

Proč? (Od cca 3 - 3,5 roku)

Dítě už má mnoho zkušeností, zná mnoho lidí, příběhů a vysvětlení. Proto postupně zjišťuje, že různí lidé mu poskytují různé vysvětlení, že pravidla, která platí doma, jinde nedodržují, že existují rozdíly v prožívání událostí (např. když spadne dítě na hřišti a udeří se, pláče a jiné zas ne). Ale teď mu už nestačí říci, že takto to prostě je, ono chce znát důvod, a proto se neustále ptá: "Proč?"
Kromě toho dítě zjišťuje, že existuje vždy více možností. Proto se většinou nespokojí hned s nabízenými odpověďmi, ale chce slyšet i o dalších možnostech.
Odpovědi na tuto otázku by však neměly nikdy obsahovat následující: "Ty to nesmíš, neboť si naše dítě." ... Nebo "... protože jsem to řekla" nebo "... protože já to tak chci."
Málokterá dětská otázka zaskočí rodiče a učitele tak velmi jako otázka "Proč?". Žádná jiná nepomáhá k tomu, aby vážně přemýšleli o svých vlastních způsobech chování, postojích k důležitým věcem života. Děti neuspokojí odpověď typu "neboť" a tak v tomto období máme velmi dobrou příležitost rozšířit si znalosti a získat zralost v oblasti myšlení, chování a vyjadřování, protože i ty nejkomplikovanější věci a situace musíme vysvětlit a objasnit vážně, jasně, jednoduše a srozumitelně.

Odkud je to? (Od cca 4 - 4,5 roku)

Dosud byly všechny otázky orientované na přítomnost a blízkou budoucnost. Avšak již otázky "proč?" A částečně i "kde?" Zahrnovaly v sobě i minulost, která poskytovala důvody nebo se v ní něco odehrávalo. Dítě se proto od nynějška začíná zajímat i o bytí - a to jak vlastní, tak i o existenci lidí ze svého blízkého okolí:

• Kde jsem byl předtím, než jsem přišel na svět?
• Co jsem dělal jako malé dítě?
• Odkud se berou miminka?
• Jak je to možné, že právě vy jste moji rodiče?

Jak to funguje? (Od cca 4,5 - 5 let)

Tato otázka se vztahuje zejména na věci. Např. takové řízení auta. S těmito otázkami nejsou spojeny pouze činnosti jako zapalování, přidávání plynu či brzdění, ale i skryté děje a procesy uvnitř auta, které se dějí při zapalování, přidávání plynu, brzdění a pod. Toto je i období, ve kterém děti rády rozdělují předměty na malé kousky, aby zjistili, jaké mají vnitřek a jak fungují. Otázky typu "Jak to funguje?" Kladou děti zejména tehdy, pokud nemohou něco prozkoumat samy, nebo jim vlastní bádání neposkytlo dostatečné vysvětlení.

Kdo to dokáže? Kdo to udělal? (Od cca 5 let)

Z předchozích životních situací a ze znalostí, které nabývá kladením předchozích otázek je dítěti postupně jasné, že k tomu, aby ovlivnilo něco složitější nebo udělalo něco těžšího, potřebuje určité schopnosti. Proto chce nyní přesně zjistit:

• Co způsobuje, že jsou stromy zelené?
• Jak to dokáže?
• Proč mi neumíš vyléčit nohu?
• Kdo postavil náš dům?
• Dokážu to také, až budu velký?

Těmito otázkami chce dítě zjistit, čím vším člověk musí být a co všechno musí vědět, aby něco dokázal, ale i jak tyto dovednosti získá, co všechno se k tomu musí naučit, jak a kde. Dítě chce poznat i své vlastní možnosti, ale i schopnosti, které již má a které získá díky hraní, učení, tréninku, zkoušení atd..Právě odpověďmi na tyto otázky můžeme u dětí podpořit motivaci do učení. Dítě však zajímají i odpovědi na otázky jako:

• Musíš i ty / já zemřít?
• I tobě už někdy ukradli kabelku?
• Už sis někdy zlomil nohu?

Dítě však od odpovědí neočekává jen strohé "ano" nebo "ne" ale: koho taková událost zasáhne, za jakých okolností se může něco takového stát - čili pro něj ještě neznámé souvislosti.

Bude to stále tak? (Od cca 5 let)

Tato a otázky podobného druhu vznikají ze zážitků proměn, které dítě tohoto věku začíná intenzivně pociťovat a vztahují se na všechny důležité změny, které dítě vnímá už jako časové události, a na všechny lidi, s nimiž tyto změny souvisí. Jde o otázky jako např.:

• Mohu u vás zůstat navždy bydlet? I když se vdám / ožením?
• Budu se moci ještě hrát, když půjdu do školy?
• Budeš mi večer číst, i když to už budu umět sám?
• Zůstane dědeček navždy mrtvý?

Za těmito otázkami se mohou skrývat silné obavy dětí. Odpovědi na tyto otázky by tedy měly zdůrazňovat to pozitivní, co můžeme na změně a všem novém najít. Dětem bychom měli vysvětlovat a vyprávět, že i z těžkého, smutného nebo nepříjemného se může stát opět něco dobrého.

Kdy to bude? Kdy to bylo? (Od cca 6 let)

Z předchozího vznikají postupně otázky týkající se určitých časových okamžiků. Otázky dětí tedy směřují na ně. A čas jako takový začíná hrát v životě a prožívání dítěte důležitou roli. Proto se vážně zabývá časovými pojmy jako "týden", "měsíc", "kalendář", "hodina", "znát hodiny" atd.., Ale i slovíčky jako "dávno", "včera", "skoro", "za tři dny "," příští rok ". Dosud zažívalo dítě dny v týdnu, víkendy, roční období a pod. jako místa, stavy, situace (vzpomínali jsme to při otázce "Kde?"). Avšak stále častěji je vnímá jako opakování. A časově přemýšlí asi takto: "Kolikrát se ještě musím vyspat, dokud se stane to a to ...?" Nebo "Kolik sobot ještě neuvidím tátu?" Nebo "Byl jsem už tehdy na světě?" Nebo "řekneš mi pohádku, až vysaješ? Nebo musíš ještě pak žehlit? "Než však dítě zcela porozumí těmto časovým údajům, bude to ještě chvíli trvat. Vnímání času je ještě velmi nepřesné a emocionální podmíněné a závislé na tom, čím se dítě právě zabývá.

Je to opravdu pravda? (Od cca 6 - 6,5 roku)

Z každodenních zkušeností, ze snů, vlastních zkušeností a vymyšlených příběhů, z různých výpovědí a vyprávění jiných lidí k téže situaci nebo otázce, z vlastního posouzení možností a fantazijních představ dítě pochopí, že existují různé skutečnosti. A na ty se nyní vyptává podrobněji:

• Lžou mi, nebo je to opravdu pravda?
• Opravdu si to zažil, nebo mi to říkáš jen tak?
• Bude to opravdu tak, nebo je to jen jedna z možností?
• Máš pravdu ty nebo strýc?

Ale dítě přemýšlí a ptá se i na věci vnitřní, neviditelné:

• Existují opravdu čarodějnice? (Andělé, draci, trpaslíci ...)
• Existuje Bůh?
• Jsou opravdu státy, kde v zimě nesvítí slunce?
• Vyléčím se opět?

Odpověďmi na tyto otázky zprostředkováváme dětem náš světonázor. Proto by tyto odpovědi měly být tak pravdivé, jak je to jen možné. A každé dítě potřebuje nejméně jednoho člověka, kterému v těchto věcech může důvěřovat. Všechny další otázky může dítě postupem času formulovat tak, aby dospělý pochopil, co chce dítě zjistit a co ho zajímá. A následně hledat společně chybějící odpovědi.