Děti a jejich první kontakty mezi sebou

Miminka do osmi měsíců věku si většinou vystačí s kontaktem maminky a táty. Nezajímá je, co se děje ve vedlejším kočárku. Nevnímají, že jejich maminky čile konverzují na všechny strany.

Ale pak dojde "přes noc" k radikální změně

Mezi 9. - 14. měsícem přijde den, kdy se děti začnou zajímat o "kolegy" v kočárku nebo nákupním košíku vedle nich. Nyní začíná vzrušující kapitola v psychickém vývoji vašeho dítěte. Čtěte dál, jak se postupně vytvářejí základy pro jejich společenský život.

Každé dítě přichází na svět s úžasnou schopností reagovat na druhé

Tato připravenost a schopnost obracet se na druhé lidi - tedy chovat se sociálně - je zjevně vrozená. Ale sociální schopnosti se musí od malička i učením neustále rozvíjet a podporovat.

12 měsíců: Vždyť to je někdo jako já!

Umět chodit je ta nejfantastičtější věc na světě: z očí do očí, ve stejné výšce mohou nyní roční děti navazovat vzájemné vztahy. První kontakt se odehrává téměř vždy podle stejného vzoru: nejdříve se děti navzájem podívají do očí, pak následuje úsměv a dotek. Prsty ohmatávají nejen nataženou ručku, ale i obličej jiného dítěte. Jen teď, přibližně kolem prvního roku, děti neprotestují, když je jejich vrstevníci takto osahávají. Už za pár měsíců později odhánějí děti cizí ruku od své tváře. Slova ještě nehrají při takovém poznávání téměř žádnou roli. Přátelské žvatlání, smích a jekot stačí pro vzájemné porozumění. Velmi důležité! Roční děti potřebují u sebe důvěrně známou osobu, aby byl kontakt směrem k okolí úspěšný. A dozor dospělého je nutný také z důvodu bezpečnosti - děti si mohou např. při vzájemném objevování píchnout prstem do oka, udeřit kamaráda hračkou po hlavě a pod. Nemá to však s agresivitou absolutně nic do činění. Děti ještě nemohou chápat, že ony samy mohou být příčinou bolesti jiného dítěte. Tyto rané kontakty jim však poskytnou mnoho důležitých zkušeností. I společně strávený čas je ještě velmi krátký. Pár minut, při velkém štěstí čtvrthodinka, pak je zvědavost vyčerpaná a máma nebo táta musí zpět.

18 měsíců: S ním /s ní/ si pohraju!

Přibližně ve věku jeden a půl roku se děti odváží na další velký krok směrem k vnějšímu světu: začnou si hrát s jinými dětmi.Obrovský výkon, i když to není nic ohromujícího a od skutečné hry to má ještě dost daleko: např .: Jedno dítě pozoruje, jak se jiné (také 18-měsíční) pokouší obléci plyšového medvěda. Následně se pohrabe v oblečení a vybere čepici, kterou podává svému spoluhráči. Nebo si také vezme autíčko na hraní a vrčí s ním vedle autíčka jiného dítěte. Dvě děti, které si takto spolu hrají, už toho hodně vědí:
• pochopit situaci a rozpoznat plán hry,
• samy sobě přisoudit určitou roli,
• zapomenout na mámu nebo tátu jako iniciátora a spoluhráče (alespoň na chvíli).
Tento vývojový krok způsobí, že setkání maminek s dětmi na hřišti, v mateřském centru nebo jen tak na ulici začnou být mnohem uvolněnější. Nyní mohou už i dospělí prohodit slůvko-dvě, protože hra dětí se odehrává chvilkami i bez nich.

Dva roky: Něco mu /jí/ vezmu!

Aby si děti uměli klidně spolu pohrát, na to je třeba dlouhý proces učení se, který se neobejde bez neúspěchů a zklamání. Ze sekundy na sekundu se dvě děti, které se ještě před chvílí pěkně hráli, najednou začnou bít a tahat se o hračky. Rodičům to může lézt pěkně na nervy, psychologové však mají polehčující vysvětlení, pokud se téměř dvouleté děti chovají "nesociálně": Děti ukazují druhým dětem nemilosrdně svou sílu. Shodit čerstvě udělanou bábovku z písku - ó jaký efekt, když začne "pekař" vřískat, jako kdyby hořelo! Je prostě super, jak pláče chůva panenky, pokud jí ji druhé dítě vezme z rukou.
Tento moment přesily si vychutnávají zejména děti, kterým chybí pár měsíců do druhých narozenin.Nepohnutě nebo - ještě hůře - škodolibě se dívají na jejich plačící protějšek. Jen zatěžko nám padne nepokárat takového "budižkničemu". Ale v téměř dvou letech děti ještě nechápou, proč je "špatné", pokud druhému zničí bábovku postavenou z písku. Neumí se ještě vcítit do jiného člověka a milují zkrátka tento efekt pláče druhého dítěte.
TIP: Lepší než vynadat dítěti je říct mu, že nyní je jeho kamarád smutný a měly by si raději pěkně hrát.

Dva a půl roku: Pomáhat si je zábavné!

Sledujte pozorně, neboť tento vývojový krok přijde zcela v tichosti - najednou děti září, kdy si více užívají "mír" mezi sebou namísto vyvolávání "válek". Může to vypadat asi takto: Jedno dítě přidrží svému kamarádovi houpačku, protože vidí, že se houpačka příliš kývá Nebo projeví péče - když ho zebou uši, předpokládá, že i druhé dítě potřebuje čepici. A pokud byla kaluž příliš hluboká na holínky, pak děti nenechají svého kamaráda vběhnout do ní, ale varují ho. Všechny tyto příklady jsou důkazem velkého výkonu: dítě se naučilo soucitu, umí se už vžít do kůže jiného. Vyžadovat však absolutní klid je samozřejmě ještě nemožné. Děti ve věku dva - tři roky se musí i pohádat, vzájemně si něco vzít, křičet na sebe a měřit si své síly. Často je třeba kohouty na smetišti od sebe oddělit, aby si neublížili. Někdy však dojde k usmíření i bez rodičovské podpory. A ještě jedno plus mají hádky dvou až tříletých dětí: vůbec v nich nejde o pomstu a rychle se na ně zapomíná.

Tři roky: Velké děti mám rád /a/!

Nejlepšími učiteli jsou velké děti. Tento vývojový krok připraví děti na mateřskou školu. Neboť ve skupině se většinou setkávají s nestejně starými dětmi. Tříleté děti obdivují, co všechno už starší děti dokáží. Těší se, když se mohou od nich něco naučit. Ve vývinu řeči jsou děti nyní tak daleko, že se umí do určité míry bavit i s pětiletými. Ve třech letech se podaří dětem i to, že nebudou brát s hněvem skutečnost, že velké děti jsou šikovnější: S úžasem sledují, jak 5-leté dítě maluje strom jakoby na objednávku, stojí jako publikum, když vidí, jak velké děti uhánějí kolem nich na koloběžkách. Malé děti se učí od velkých dětí jinak a mnohem raději než od dospělých. Příklad: jak zacházet s dětskými nůžkami nepochopí tříleté děti často ani po dlouhém tréninku, když se dívají na ruce dospělých při této činnosti. Od větších dětí "odkoukají" ti malí techniku ​​stříhání téměř ihned. Mladší děti dokonce "dovolí" starším mnohem více než například rodičům. I příležitostný rozkazovačný hlas starších dětí snášejí tříletí úplně v pohodě. "A teď ticho!" Křičí Karel (6-letý) na svého tříletého bratra, který ne a ne usnout. A malý je za chvíli ticho a už sladce odfukuje.

Po dovršení třetího roku: Chci jít do školky!

Přibližně v tomto věku už dítěti nestačí občasná návštěva mateřského centra či dětského hřiště. Teď už potřebuje kontakty, ve kterých se může prokázat i bez maminčiny či otcovy ochrany. Kromě toho potřebuje tak mnoho "potravy" na uspokojení své "chuti" po podnikání a zvědavosti, že některé rodiče to už nebaví a přetěžuje. Paní učitelky v dobrých školkách jsou v tomto směru nevyčerpatelné - v konečném důsledku to studovali a naučili se za léta praxe. Dítě v mateřské škole poznává děti z jiných sociálních vrstev, z různých míst bydliště. Některé mateřské školy umožňují integraci postižených dětí. Vznikají zde přátelství. Dítě si zde může vyzkoušet vlastní reakce a porovnat je s jinými dětmi. Naučí se řešit konflikty. Může být s jinými dětmi, aniž ho rodič stále kontroloval a usměrňoval. Společné hry podporují kooperativní chování. V mateřské škole se rozvíjí kreativita dětí. Ve skupině vniká pocit "my". Dítě si zde nachází své místo. Učí se bránit si své zájmy a prosazovat je. Ale musí umět občas i ustoupit.

Závěr

Děti potřebují děti - nejen aby se od nich učily, ale aby se s nimi mohly hrát, dovádět, dělat "hlouposti". Čím méně zdůrazňujeme naše nároky na to, abychom kontrolovali každý krok dítěte, tím dříve nám věnuje svou důvěru, pokud se skutečně stane něco kritického. Začneme-li včas věřit v schopnosti našich dětí, naučí se správně reagovat a řešit i své vztahy s ostatními dětmi.