Děti a peníze

Datum článku: 23. 7. 2014

Peníze nás provázejí celým životem. Potřebujeme je před narozením, ještě mnohem více po něm,  a ani odchod z tohoto světa není bezplatný. Z počátku to není naše starost, ale starost našich rodičům a nejbližších příbuzných. Ale brzy to dolehne i na nás. Budeme schopni s nimi dobře vycházet? Získáváme zkušenosti v jejich investování? Budeme jednou vzorem pro naše děti v tom, jak s nimi nakládat a nepoznat jejich nedostatek? 

Děti a peníze

Ano, nakládání s penězi nás ve škole neučili

Ještě stále se považuje za samozřejmost, že je to schopnost, kterou nás život naučí, která se na nás jaksi automaticky nalepí. Jenže někdy za učení na vlastních chybách, metodou "pokus-omyl", zaplatíme velkou daň.

Stále více rodičů si uvědomuje potřebu připravit své děti do života v prostředí peněz

Chtěli by je připravit lépe, odpovědněji, racionálněji, jak byli připraveni oni. Kdy začít? Jasné, že hned. A od koho třeba začít? Jako každou změnu, kterou očekáváme nebo chceme - od sebe. Někdo moudrý řekl, že naučit jiné mohu jen ti, co sami ví. Nebo chtějí vědět. Neboť zde je začátek. V rozhodnutí, v uznání, že nějaká schopnost, dovednost je pro můj život důležitá a já chci, aby ji moje děti získaly.Tedy, budu jim příkladem. Odborníci tvrdí, že nezáleží na tom, jaké vzdělání mají rodiče, z jakých poměrů pocházejí. Lepší schopnost v nakládání s penězi prokázaly děti, které získali správné návyky v raném období.Nejdůležitější jsou postoje, zásady, které použily jejich rodiče. Cíle, které si kladli, a jak dokázali být disciplinovaní v rozhodování o penězích. Proč je to prioritní? Neboť peněz máme vždy omezené množství. Zpravidla, vždy méně než bychom potřebovali. Je zcela normální, že naše potřeby a touhy rostou, rozvíjejí se rychleji než zdroje pro jejich uspokojování. Pokud by tomu tak nebylo, ještě žijeme v jeskyních. Jiná věc je, zda jsou naše cíle reálné a zda jsme dost vytrvalí na cestě za jejich naplňováním. Možná i vy jste si šetřili na společnou dovolenou, ale přednost dostal třeba nový televizor, ačkoliv ten dosavadní byl ještě funkční ...

Jaké jsou naše zkušenosti

nasbírané za desetiletí rozvíjení finanční gramotnosti u nás? Jednoznačně povzbudivé. Stále více učitelů a rodičů se ztotožňuje s následujícím:
• Lépe  hospodařit s penězi se dá naučit. Tato schopnost je pro život stejně důležitá jako například počítačová gramotnost.
• Ovládání moderních technologií (zejména internetu) umožňuje šetřit čas a energii při nakládání s vlastními penězi, při rozhodování o nich.
• Děti potřebují mít vlastní peníze - efekt učení se dostaví rychleji a je účinnější.

Dávat kapesné či ne?

Kapesné - ano či ne? Pokud ano, odkdy a kolik? Ještě donedávna většina rodičů spontánně zareagovala odpovědí: "Nač. Dám mu, když potřebuje. "Dnes - podle našich náhodných zjišťování - se již šest z deseti vyjádří, že je dobré dávat kapesné. Zpravidla jsou to ti, kteří to i praktikují. Ve stejnou dobu většina rodičů považovala za vhodné začít s kapesným na 2. stupni základní školy, tj. zhruba od 10 - 11 let. Dnes se více přiklánějí k názoru, že by to mohlo být i dříve - již od nástupu do školy.

Jak je to jinde?

Přestože nemáme podklady ze zjišťování, mohou být pro nás zajímavé poznatky našich - převážně mladých - spoluobčanů, kteří pracují v zahraničí. Například zkušenosti našich au pair z Anglie hovoří o tom, že tam mají své peníze už děti v předškolním věku. Avšak na rozdíl od našich dětí, o těchto penězích děti ze zahraničí rozhodují nebo alespoň spolurozhodují samy.

I naše děti mají své peníze

Prakticky od narození. Příchod malého človíčka je událostí roku v každé rodině. Obálka "do peřinky" nebo založení vkladní knížky mají nesmazatelnou tradici. Téměř s pravidelnou jistotou se dětem přikutálejí další penízky od prarodičů, či dalších příbuzných. Vždyť Vánoce, narozeniny či svátek jsou každý rok. Většina rodičů se snaží tyto prostředky odložit, aby byly v budoucnu k dispozici těm, komu byly určeny - jejich dětem. Na studium, na bydlení, na věno apod. Oni si pak rozhodnou, na co konkrétně je použijí. Ale to až, když budeš velký, velká, pak ty penízky dostaneš, říkají rodiče. No právě. A co do té doby?

Bez příkladu se nenaučíš

Tento aspekt je mimořádně významný. Právě vědomí, že mohu rozhodovat o svých penězích dává člověku pocit sebevědomí, důležitosti a svobody. Všichni víme, že většinu toho, co se děti naučí v předškolním věku je důsledek pozorování a napodobování. I ony chtějí být důležité, také chtějí mít své peníze, aby si mohli koupit, co chtějí. Jak to vidí u dospělých. A tady je nezastupitelná role rodičů.Neboť svoboda, kterou peníze přinášejí je jedna strana téže mince. Tou druhou je odpovědnost. A ta je již mnohem hůře čitelná a napodobitelná. K ní musí rodiče své děti dennodenně vést a někdy i sebe. Toto je klíčový moment. V učení o nástroji, který se jmenuje peníze. Pokud si vezmeme takový příbor. Existují různé návody, příručky o správném stolování, jak používat vidličku a nůž. Jistě uznáte, že bez toho, abychom je drželi v rukou, těžko bychom se naučili nimi jíst. Není jedno, jak je držíme, co s nimi děláme ohledem na cíl: dostat jídlo do úst podle uznávaných pravidel.Zatímco malým dětem se hodně jídla na cestě z talíře do úst nedostane (popadat zpět do talíře, kolem i na podlahu a my se přitom i nasmějeme ...), dospělí to zvládají podstatně lépe. Je to o tom počtu opakování - o získání dovednosti. Stejně je to s penězi. Je u nás velmi málo rodin, kde by se nenašla kasička. V jakékoli podobě. Od prasátka přes domek, až po obyčejnou plechovku nebo sklenici. Pokud máme v rodině více dětí, každé by mělo mít svou. Dovolme dětem rozhodovat alespoň o těchto penězích. Povzbuzujme je k šetrnosti a na cestě za cílem. Vždyť než si našetří na vysněné kolo, do té doby bude mnoho možností, jak by se daly ty penízky utratit. A bude velmi těžké odolat různým lákadlům. My, dospělí, máme problém s valící se reklamou, natož děti. Nemluvě o tom, že lépe situování spolužáci přicházejí denně s "věcičkami", bez kterých se moderní člověk neobejde. Ať už jsou to značkové tenisky, mobil, míč apod. Nejhůře činí ti rodiče, kteří poleví a dovolí utratit peníze na jiné věci, než na které dítě začalo šetřit. A to kolo koupí ze svých peněz ...

Cesta za cílem

Nestranní pozorovatelé říkají, že Češi jsou pracovití. I zodpovědní. Převážně. Ale  málo cílevědomí.Ne že by nesnili, nekladli si cíle. Ale na cestě za svými cíli často zabloudí. Nebo překážky, které se jim postaví do cesty, jsou nebo zdají se být tak velké, že zastíní cíl. A tak se ho mnozí vzdají dříve, než se k němu přiblíží. Na příklad: kolikrát jsme použili peníze určené na nějaký účel na něco úplně jiného?Například peníze ze stavebního spoření, které měly zlepšit kvalitu bydlení celé rodiny, se použily na auto pro nejstaršího syna. Jistě, nikoho neodsuzujeme a uznáváme, že rozhodování není snadné. Ale - možná jste právě přišli o výhodu, které měly tyto peníze přinést - státní prémii nebo výhodný úvěr. V konečném důsledku, nějaké peníze jste právě vyhodili ven oknem.

Pokud se rozhodneme dávat dětem kapesné,

v podstatě si vyrobíme starost, povinnosti navíc. Nejprve je třeba jasně stanovit pravidla. Jak často bude syn, dcera kapesné dostávat, kolik, co si z něj má hradit, na co dostane zvlášť, kdy může být kapesné kráceno. Pak pravidelné nebo alespoň občasné kontroly.Ideální je, pokud zejména větší děti motivujeme k vedení alespoň jednoduché evidence o použití peněz. Menším dětem dáváme kapesné častěji v menších částkách - například 50 Kč týdně, větším jednou za dva týdny a středoškoláky už můžeme vést k tomu, aby si své výdaje uměli rozložit na měsíční období. Aby se přiblížily standardu dospělých - většina zaměstnaných dostává výplatu jednou za měsíc. Případně jim založíme bankovní účet. Míra samostatnosti, kterou jsme na děti přenesli, se většinou vrátí v nárůstu odpovědnosti. A to za tu námahu stojí.

Nedají se stanovit jednotná pravidla,

neexistují absolutně univerzální vzorce. Vždyť sami víte, že pokud máte dvě děti, zpravidla jsou zcela odlišné i ve vztahu k penězům. Jak říkala jedna maminka, syn je velmi spořivý, až přehnaně (vypočítavý a lakomý) a dcera utratí své kapesné hned druhý den. Pozve své kamarádky do cukrárny. Těžko říct, co je v daném čase a případě lepší. Čili rodiče musí zvolit individuální přístup.

Nejčastěji si hodnotu peněz uvědomí děti až tehdy,

když si na něco musí samy vydělat. Tyto peníze se pouštějí z rukou nejhůře. Uvedenou životní zkušenost můžeme aplikovat i při menších dětech, když je zainteresujeme na koupi věci, po níž touží. Ať už nějakým výkonem ve škole (oprava známky) nebo činností nad rámec svých běžných povinností v domácnosti. Nebo aby si na koupi vysněné hračky přispěly ze svých úspor. Tehdy zjistíme, zda je to pouze chvilkový rozmar nebo skutečný zájem, potřeba. Během rozhovorů s dětmi jsme zjistili, že těžce snášejí, pokud si od nich někdo peníze půjčí a nevrátí.Určitě jsou u nás rodiny, kde je finanční situace velmi těžká. Ale rodiče by neměli zapomínat, že člověk je osobnost už od narození a vlastnická práva jsou nedotknutelná. Chápeme, že se může stát, že rodinný rozpočet je napjatý a občas pomohou i drobné z pokladničky jejich dětí. Ale pokud si jednou půjčíme od svých dětí, musíme jim to vrátit. Pokud ne, může to mít tyto důsledky. Příští měsíc si nebudeme mít od koho půjčit, nebo dříve nebo později budou naše děti lhát - budou tajit, že vůbec nějaké peníze mají. Budou si je chránit. Zejména pokud se situace zopakuje vícekrát. Nebo tento vzor použijí i ony později v životě - že půjčené není potřeba vrátit. Nejvíce však bude rodičů bolet ztráta důvěry jejich vlastních dětí. Naštěstí, takových případů není mnoho. Mnohem lepší je s dětmi otevřeně hovořit o penězích. Konečně přestávají být peníze v rodinách tabu. Děti si váží důvěry svých rodičů, když s nimi společně plánují výdaje, když jim vysvětlí, že na to nebo ono nemáme. Ale pokud bychom ušetřili zde a zde a pokud bychom ještě vydělali něco navíc ... mohli bychom jet spolu na výlet ... Nedejme se vydírat ani okolím, ani vlastními dětmi. Jejich přehnané touhy, často podporované silou prostředí, překonávejme vlastním přesvědčením a trpělivostí ve výchově. Peníze jsou jedním z nástrojů potřebným k životu. Jedny a tytéž peníze můžeme použít jen jednou. Rozhodujeme nich sami a stejně tak tuto možnost dejme i našim dětem.