Děti a zápory vrcholového sportu

Dnešní vrcholový sport klade velké nároky na dospělého člověka, a co potom na dítě. Někteří rodiče touží po tom, aby se jejich dítě vydalo na dráhu vrcholového sportovce. Jsou přesvědčeni, že mu tak zajistí bezstarostnou budoucnost plnou slávy a peněz. Vrcholový sport je přitom velká dřina a jen málokomu se podaří vyniknout.

Prvním předpokladem k vyslání potomka na dráhu profesionálního sportovce by měl být opravdový zájem dítěte o sport

Pohyb je pro děti samozřejmostí již od nejútlejšího věku. V žádném případě, by se však neměly děti věnovat pouze jednomu typu sportovní aktivity. Měly by naopak kombinovat jednotlivé sporty tak, aby docházelo k harmonickému rozvoji jejich fyzických dispozic. Toto platí i pro děti, které projeví určité předpoklady pro sportovní kariéru. Ke sportovní specializaci by nemělo docházet dříve než v období puberty, přitom se ale nedá stanovit určitá věková hranice.

Hlavní roli zde hraje fyzická a psychická vyspělost

Ne každé dítě, které má fyzické dispozice pro určitý sport, má v daném věku už i psychické dispozice. Pro každé dítě, věnující se vrcholovému sportu však platí, že by mělo být pod stálým odborným dozorem. Enormní fyzická zátěž vede k nadměrnému namáhání svalových a kloubních partií. Přicházejí bolesti kloubů a zad a tím dochází i k narušení psychiky, děti jsou apatické, depresivní, celkově podrážděné. Často se nebere ohled na to, že dítě si po závodech potřebuje odpočinout a celkově se zregenerovat. Neustále tlačení na zvyšování výkonu, denní kolotoč tréninků a školy, okořeněný soutěžemi a závody mohou mít za následek, že dítě začne k danému sportu pociťovat až odpor, který se projevuje slabými výkony, nezájmem o vítězství a postojem "dejte mi všichni pokoj“. Dítě nechce zklamat své okolí, ale dostává se do stavu stresu a depresí, což se může projevit agresí, narušeným spánkem, snahou dělat více věcí najednou, panikaření, výbuchy, nervozita. Dítě, v takovém stavu nemůže podávat požadované výkony. Obyčejně to však v sobě dusí, potlačuje, což má za následek zhoršování jeho stavu.

Sport také koliduje často se školní docházkou

Pro takové dítě je studium mnohem náročnější, než pro dítě, které veškerý svůj volný čas věnuje svým zájmům. Pro tyto děti je nejvhodnější škola se sportovním zaměřením. Je pro ně vždy dobré, pokud navštěvují psychologa, který často odhalí pravou příčinu jejich chování, příp. nedostatečného výkonu. 

Při psychoterapii se dítě uvolní, soustředí se na lékaře,

uvědomí si priority a především se uklidní. Pro dítě (i pro dospělého) je často jednodušší " vylít si duši "na psychoterapii, než před lidmi, na kterých  jim záleží, nebo je nechtějí zklamat (rodiče, trenér). Často až psycholog odhalí, že dítě k danému sportu nemá vztah nebo jednoduše nevládne svůj výkon zvyšovat a zkvalitňovat, čili dítě již dosáhlo svého vrcholu možností a stydí se k tomu přiznat. Na psychologa se musíme dívat jako na odborného lékaře, který k péči o vrcholového sportovce patří po psychické stránce asi tak, jako odborný lékař po fyzické stránce.